BORKNAGAR jsem nikdy nevnímal jako viking-metalovou kapelu, ale to je čistě můj osobní pohled, daný hlavně Garmovými avantgardními a progresivními výsledky v jiných projektech. Navíc i samotné vyznění desky „The Olden Domain“ je do velké míry dílem okolností. Na výsledném zvuku se výrazně podepsaly kompromisy ve studiu, které neposkytlo ideální podmínky pro nahrávání metalové hudby, a ani mix nebyl kdovíjaký. Ačkoli byla deska jakožto výhradně autorské dílo původně zamýšlena spíš jako black metal, nálepku „viking“ jí přisoudil až melodický zpěv a následné fanouškovské škatulkování fanoušků coby „otců myšlenky“.

Pravdou je, že zvuk má v lecčems své rezervy, ale bráno s odstupem času, k vyznění desky prostě patří. A možná právě naopak – stal se autentickým otiskem doby tím spíš, že jde o labutí píseň pro Garma (který odešel věnovat se jiným projektům) a zároveň o poslední nahrávku bubeníka Erika „Grima“ Brødreskifta, jenž v roce 1999 spáchal sebevraždu, což zpětně dodává albu zvláštní melancholický přesah. Je jasné, že by nahrávce slušel současnější zvuk, ale nejsou devadesátkové black metaly krásné právě pro to dřevní a autentické zvukové ošetření, ke kterému se – zvlášť ve Skandinávii – vážou nejroztodivnější historky? A jak dobře víme, u některých nahrávek remasterovaný zvuk často nic nevylepší ani nezachrání. Z dnešní perspektivy je přínos „The Olden Domain“ mnohem čitelnější a zřetelnější než v době vydání. Tehdy se album mohlo zdát jen jedním z mnoha příspěvků rostoucí blackmetalové vlny; dnes jej vidíme jako dílo, které nejenže ustálo čas, ale v mnoha ohledech i předběhlo svou dobu. Oproti řadě tehdejších nahrávek prakticky „morálně“ nezestárlo, kromě zmíněného zvuku, který dnes už spíše nostalgicky hřeje než překáží.

Album je plné léty prověřených skladeb, které fungují i po téměř třiceti letech – jak jednotlivě, tak jako celek. Osobité melodie, autentická atmosféra, doteky přírody i mysticismu – to vše je přítomné i v těch nejtvrdších pasážích. A Garm to celé povyšuje svým vokálem na specifický zážitek. Při troše nadsázky by „The Olden Domain“ mohlo sloužit jako kulisa ke čtení tolkienovských traktátů – což jsem v mládí dělal poměrně často a některé desky mám díky tomu s jeho knihami neodmyslitelně spjaté.

A čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak důležité je některé albové klenoty nejen znovu objevovat, ale i znovu prožívat. „The Olden Domain“ k nim bezpochyby patří – klenot neprávem přehlížený, a to jak v době svého vydání, tak i dnes, kdy na vzpomínky a zastavení v rychlé době zbývá stále méně prostoru. O to víc má smysl občas zpomalit a dopřát si album, které i po desetiletích dokáže připomenout, proč nás hudba vůbec provází životem.

• 19. prosince 2025

10 / 10

Dokonalý myšlenkový teleport na daleký zasněžený sever. Nikdo se nebude chtít hned tak vrátit...

• 1. března 2004