BESEECH - Future. Present. Past
Švédská gothic a death/doommetalová scéna byla v devadesátých letech zajímavá a trochu odlišná od okolního světa.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oblíbená hudba: Blondie a 4 Non Blondes
One-man projekty začínají být stále častější úkaz. V některých metalových žánrech (funeral doom...
SAROF jsou finská kapela, která se snaží prosadit na přecpaném kolbišti tamní scény melodického metalu.
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
RUNNING WILD měli za svou směšnou image alespoň kvalitní hudbu. Tahle pirátská královna je špatná ve všech směrech. Co čekat od uskupení, které poskládal jeden španělský producent s vidinou zlatého pokladu?
„Anatomy of Life“ je dodnes skvělé album, které už asi nepřekonají. Od oněch dob jejich melodický či spíš melancholický death načuchnul folkovými prvky a přírodními motivy. Stále je to ale dobrý poslech, který s blížícím se podzimem ještě nebere na síle.
Nová kapela trojice švédských veteránů, která vychází z odkazu göteborgské scény a hodně inspirace čerpá z děl thrashových klasiků. Nic nového pod mdlým severským sluncem. Ale kvalitní kytarová práce a dobrý poslech to je.
Atmosférický black metal se stal doménou osamělých frustrovaných mužů, kteří svou nesnesitelnou tíhu bytí zhudebňují v melancholické odnoži původně extrémního žánru. DASKRA je zachmuřený Libanonec, ale vychází z evropských vzorů. Slušná deska.
Kanadská odpověď na EVERGREY s ženským vokálem. Na své švédské vzory sice ještě nemají, především zpěvačka by měla zapracovat na emocích ve svém projevu, ale při současném letním albovém suchu to je nakonec celkem fajn materiál.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
Tihle Francouzi hrají přesně tu muziku, která mě baví na konci léta / začátkem podzimu. Atmosférický, lehce zasněný stoner, kterému není cizí ani jedna poloha na škále hrubost - jemnost. Navíc ten syrový undergroundový feeling a překvapení je na světě!





