Už dvě desetiletí jsou norští BORKNAGAR mojí srdcovkou, kapelou, kterou osobně vnímám jako jedno z vůdčích těles druhé vlny severského epického metalu. Tu první představovali inspirativní BATHORY, a když jsem tenkrát v devadesátých letech pátral po tom, s jakou kapelou na Quorthonův projekt přirozeně navázat, byli to právě BORKNAGAR s jejich mrazivým klenotem „Olden Domain", kteří mě oslovili s největší intenzitou. Od té doby už uplynulo hodně vody, kapela pravidelně hraje severskou první ligu, vystřídala se v ní spousta hvězdných hudebníků a fanoušci jsou pravidelně zásobováni povedenými deskami.

Kvalitativní nároky bez problémů splňuje i letošní novinka „True North", v některých ohledech možná aspirující na nejlepší desku v historii BORKNAGAR vůbec (ale to samozřejmě záleží na vkusu každého posluchače). Zásadní změnou, kterou toto album přináší, je absence dlouholetého hlavního vokalisty Andrease Hedlunda alias Vintersorga, který kapelu musel ze zdravotně/osobních důvodů opustit. Slůvko „zásadní" nepoužívám jen tak pro nic za nic, protože Vintersorgova nepřítomnost má opravdu důležitý vliv na celkové vyznění a charakter nahrávky. Osobně vnímám nový materiál jako návrat před „Empiricism", s mnoha odkazy a přesahy zejména na „Quintessence" a již zmiňované album „Olden Domain" (taková „Fire That Burns", ta mezi zmíněnými alby vyloženě pendluje).

Měl jsem možnost zaznamenat od různých fanoušků skupiny mírný stesk za Vintersorgem, ale osobě tyto pocity nesdílím. Vintersorga mám v oblibě jako zpěváka, je mi dokonce i lidsky sympatický, ale prezentovaný materiál jeho absencí netrpí, je ušit na míru aktuálním dvěma hlavním zpěvákům, tj. Simenovi a Larsovi. Druhý jmenovaný se zásadní měrou podílel na desce jako autor. Tři písně napsal zcela sám („Into The White, „Lights" a „Voices") a textařsky vypomohl principálovi Øysteinovi u všech jeho skladeb. Larsův styl je na první poslech patrný, jeho vlastní zmíněné písně jsou přímočařejší a přístupnější oproti složitějším Øysteinovým kouskům, kterými se musí posluchač déle prokousávat.

Simen (aka Vortex) má na svědomí pouze jediný song, ale dle mého osobního názoru (a co jsem zaregistroval, tak ho mnoho posluchačů také sdílí) jde o nejvýraznější píseň celého alba. Jedná se o druhou v pořadí „Up North" a byť je její název mírně odlišný, chápu jí jako titulní a definiční skladbu celé desky. Strojové pravidelné tempo, hravé cinkání činelů, gradující bezchybný Simenův vokál a strhující předělová pasáž - to vše jsou složky zřejmě největšího hitu, který skupina kdy natočila.

U BORKNAGAR jsem si vždy říkal, že takový ten špinavější a zastřenější zvuk jim spíš svědčí, a že posun k lepšímu by možná mohl mít negativní vliv na atmosféru nahrávky, ale novinka mi v tomto směru za pravdu moc nedává. Výsledný mix je vyvážený, dynamický, žádný z nástrojů není upozaděn, kapela přesně věděla, v jaké míře přidat potřebnou syrovost, která nedovolí některým měkčím kouskům sklouznout do pop-metalové kategorie.

Pokud bych měl hodnotit jednotlivé atributy této desky, tak prakticky u všech se dostanu k maximálnímu možnému hodnocení. Svým způsobem mě fascinuje, že některé kapely jsou schopné dokráčet k jedné ze svých nejlepších desek po víc jak dvacetileté existenci. Loni to byli AMORPHIS, letos jsou to BORKNAGAR. A že se jedná o mé dlouholeté srdeční záležitosti, o to víc mě toto zjištění těší.