Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hvězdní zástupci druhé vlny severského black metalu a autoři jedné z vůbec nejlepších viking metalových desek všech dob - to jsou BORKNAGAR. Kapela, kterou jsem si zamiloval hned od jejich ortodoxnějšího BM debutu, si v roce 1997 připsala triumfální počin "The Olden Domain", na němž se vlivy nordického blacku ústrojně spojovaly s výraznou melodikou. S trochou nelibosti musím nicméně konstatovat, že vše, co přišlo potom, mělo v mém posluchačském životě jepičí trvání. Ano, Norové zapracovali na aranžích a jejich následné desky přinášely velmi zdobný a pompézní materiál, ale při vší snaze zněly poněkud ploše a zapomenutelně.
Novinka "Winter Thrice" vlastně nic zásadního nemění. Je to opět vyšperkovaná porce vrstevnatého epického metalu, v němž se dozvuky pohanských začátků snoubí s propracovanou vokální složkou a poněkud odlehčenějším soundem, z něhož se už zřejmě navždy vytratila živelná intenzita prvních dvou desek. Přesto si mě nová deska nemá problém namotat mnohem intenzivněji, než třeba protežovaný předchozí počin "Urd". Zejména úvod nahrávky, který místy evokuje nenápadný návrat k pagan zpěvům a chórům "The Olden Domain", pokládám za nejsilnější materiál, pod který se kapela za posledních deset let podepsala. Nechybí mu přirozená chytlavost, majestátnost, podmanivé detaily a velmi elegantní práce s několika vrstvami. Pohanský načernalý art rock, když už člověku přicházejí na mysl nějaké škatulky.
BORKNAGAR působí po těch letech velmi suverénně a sehraně, extrémnější prvky se skvěle spojují s vysokým a expresivním Vintersorgovým a Simenovým vokálem (v eponymní skladbě chytře vyšperkovaný Garmovým heroickým kvikotem), přímočaré popěvky souzní s komplexnější strukturou skladeb. Po úvodním triu až kvartetu skladeb přechází "Winter Thrice" k poněkud abstraktnějšímu urdovskému rukopisu, v němž se trochu projevuje starý známý neduh - BORKNAGAR netrpí nedostatečnou kvantitou nápadů, ale o kvalitě se totéž říct nedá. Nejde o vysloveně slabé okamžiky, album spíš v prostřední části tak nějak klidně a příjemně plyne okolo a k větší divokosti ho probere až skvostným refrénem opatřená "Erodent", která v sobě zase probouzí černé pohanské zvíře. A následná vláčná polo-balada "Noctilucent" s melancholickým samplem napoví, že i mimo vikingské vody jsou BORKNAGAR schopní přesně zasáhnout náladotvorný cíl.
"Winter Thrice" zastihuje Nory v rozpoložení mezi uměřenou poklonou vlastním (přírodním) kořenům a košatější metalovou epikou. I když to není album, které by člověka vyrvalo ze země a vystřelilo k nebesům, jde bezesporu o velmi dobrou žánrovou práci. Vlastně mám problém si vzpomenout, zda mě nějaké album po "The Olden Domain" zaujalo víc. Nejspíš ne.
U mňa veľká radosť. A čisto subjektívne možno aj najlepší album od čias Quintessence. Chlapci nórski si dali naozaj záležať na košatosti aranžmánov, výbornom zvuku a najmä silných nápadoch na ploche celej dosky. Novinka BORKNAGAR, to je okamžitá kúpa originálčeku a nenásytné počúvanie už niekoľko dní za sebou. To, čo boli pre rok 2015 ENSLAVED, to sú pre mňa v tomto roku BORKNAGAR. Všetky vikingské päste hore!
5. února 2016
Arrow
6,5 / 10
Možno časom na "Winter Thrice" zmením názor, ale mňa tento album nepresvedčil v porovnaní s "Urd". Mám pocit, že sa BORKNAGAR pohybujú pod svojím kreatívnym potenciálom. V momentoch dokážu byť silní, avšak celok stráca dych. Keby bola využitá sila speváckej zostavy minimálne tak ako v titulnej "Winter Thrice", bol by to jeden z albumov roka. Takto je to solídny štandard zapadajúci niekam do obdobia "Epic". Musím ešte podotknúť, že ma sklamal Baard Kolstad, ktorý dokáže rozhodne viac ako dávať rýchle dvojkopy.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.