Hvězdní zástupci druhé vlny severského black metalu a autoři jedné z vůbec nejlepších viking metalových desek všech dob - to jsou BORKNAGAR. Kapela, kterou jsem si zamiloval hned od jejich ortodoxnějšího BM debutu, si v roce 1997 připsala triumfální počin "The Olden Domain", na němž se vlivy nordického blacku ústrojně spojovaly s výraznou melodikou. S trochou nelibosti musím nicméně konstatovat, že vše, co přišlo potom, mělo v mém posluchačském životě jepičí trvání. Ano, Norové zapracovali na aranžích a jejich následné desky přinášely velmi zdobný a pompézní materiál, ale při vší snaze zněly poněkud ploše a zapomenutelně. 

Novinka "Winter Thrice" vlastně nic zásadního nemění. Je to opět vyšperkovaná porce vrstevnatého epického metalu, v němž se dozvuky pohanských začátků snoubí s propracovanou vokální složkou a poněkud odlehčenějším soundem, z něhož se už zřejmě navždy vytratila živelná intenzita prvních dvou desek. Přesto si mě nová deska nemá problém namotat mnohem intenzivněji, než třeba protežovaný předchozí počin "Urd". Zejména úvod nahrávky, který místy evokuje nenápadný návrat k pagan zpěvům a chórům "The Olden Domain", pokládám za nejsilnější materiál, pod který se kapela za posledních deset let podepsala. Nechybí mu přirozená chytlavost, majestátnost, podmanivé detaily a velmi elegantní práce s několika vrstvami. Pohanský načernalý art rock, když už člověku přicházejí na mysl nějaké škatulky.

BORKNAGAR působí po těch letech velmi suverénně a sehraně, extrémnější prvky se skvěle spojují s vysokým a expresivním Vintersorgovým a Simenovým vokálem (v eponymní skladbě chytře vyšperkovaný Garmovým heroickým kvikotem), přímočaré popěvky souzní s komplexnější strukturou skladeb. Po úvodním triu až kvartetu skladeb přechází "Winter Thrice" k poněkud abstraktnějšímu urdovskému rukopisu, v němž se trochu projevuje starý známý neduh - BORKNAGAR netrpí nedostatečnou kvantitou nápadů, ale o kvalitě se totéž říct nedá. Nejde o vysloveně slabé okamžiky, album spíš v prostřední části tak nějak klidně a příjemně plyne okolo a k větší divokosti ho probere až skvostným refrénem opatřená "Erodent", která v sobě zase probouzí černé pohanské zvíře. A následná vláčná polo-balada "Noctilucent" s melancholickým samplem napoví, že i mimo vikingské vody jsou BORKNAGAR schopní přesně zasáhnout náladotvorný cíl.

"Winter Thrice" zastihuje Nory v rozpoložení mezi uměřenou poklonou vlastním (přírodním) kořenům a košatější metalovou epikou. I když to není album, které by člověka vyrvalo ze země a vystřelilo k nebesům, jde bezesporu o velmi dobrou žánrovou práci. Vlastně mám problém si vzpomenout, zda mě nějaké album po "The Olden Domain" zaujalo víc. Nejspíš ne.