Předpovídání budoucnosti, džob starý stejně jako lidstvo samo, bylo odjakživa lákavou a vyhledávanou činností. Předpovídalo se leccos – úroda, lov, války, nemoci, katastrofy anebo třeba jen obyčejný úspěch, pokaždé samozřejmě s různým efektem a na různé úrovni obtížnosti. Věštec, který by se chtěl ve chvíli, kdy na veřejnost pronikly první zmínky o novém projektu JUDAS PRIEST, také uchýlit k podobnému malému výhledu do budoucna, by měl v tomhle směru nejspíš úlohu poněkud ulehčenou. Jméno slovutného středověkého učence Michela de Nostre-Dama zvaného Nostradamus totiž více než co jiného nasvědčovalo tomu, že Jidášův kněz hodí za hlavu všechny ještě poměrně čerstvé pochybnosti (ano, mluvím o tři roky starém a poněkud rozporuplném znovuzrození „Angel Of Retribution“) o tom jak v současnosti znít, a bude se především soustředit na zpracování celého toho stále ještě zajímavého konceptu, což by nakonec mohlo přinést nejedno ovoce. A světe div se, ono to tak skutečně dopadlo.

Tatíkové z JUDAS PRIEST totiž natočili album, které má dnešnímu poněkud ospalému heavymetalovému světu hodně co říct. Není o žádném převratném úniku z osidel vlastní hudební formulky (tak jako třeba legendární „Painkiller“), není ani o tom, že by se kapela snažila stůj co stůj oslnit svou až na kost ohoblovanou „heavy metalovostí“, je prostě jen o čistém převyprávění poutavého příběhu poutavými prostředky, za jaké je pochopitelně tradiční jidášské „výrazivo“ ze zlatých osmdesátých let minulého století nutno stále považovat. Žádná věda, chtělo by se říct, nicméně jedním dechem k tomu dodávám, že v takové míře a s takovou lehkostí jsem to tedy od kapely nečekal ani náhodou. Ale tím líp.

Na zteč obsáhlé pouti Nostradamovým životem (hodné dejme tomu i pojmů jako „rocková opera“) metaloví matadoři oproti některým předpokladům vyráží zcela sami a na posílenou si s sebou berou jen potřebnou porci syntezátorových a klávesových doprovodů, které si ovšem obstarávají rovněž sami. Nečekejte proto žádný orchestr, žádné smyčce a dechy, jen poctivý heavy metal s trochou té přikrášlující kosmetiky, jako kdyby snad i tímto způsobem mělo být dokázáno, že na trefu do černého těmhle pánům vystačí to, co sami umí, a nepotřebují k tomu (v striktně heavymetalových očích) žádné další falešné berličky. Samozřejmě, vždyť tohle jsou JUDAS PRIEST ve výsostné formě. Po navozujícím intru „Dawn Of Creation“ (mimochodem spolu se „Sands Of Time“ asi nejpovedenějším ze všech devíti na celém albu – čímž ovšem nechci snižovat kvalitu těch ostatních) rozbalí svůj královský riff „Prophecy“ a kapela si už v téhle chvíli právem prorokuje úspěch. Plynule navazují „Revelations“ (s nádherným sólíčkem) a „War“, v nichž na vás rovněž dopadne i dramatický efekt celého toho vyprávění, jenž má přesně tu příchuť, jakou byste čekali u čehokoliv, co má co společného s Nostradamem. Tedy pochmurnou, málem až depresivní, poznačenou malostí středověkého člověka v područí křesťanské církve a řádění morových ran. První vrchol alba v popsaném duchu pak následuje hned v „Pestilence And Plague“, jejíž efekt ještě více umocňuje italština užitá v refrénu. Slabší chvilky si autorská trojice Tipton/Halford/Downing vybírá v „Death“ a spolu s těmi několika málo pozdějšími (například v „Lost Love“ či neúnosně dlouhé „Alone“) tak určitě dává za pravdu všem těm, kteří budou stopáž celého dvojalba považovat za nadměrnou a zbytečně poskytující prostor podobným nastavovacím procedurám. Potenciál, který v sobě kapela za poslední tři roky nasbírala, je však i vůči takovým okamžikům téměř imunní, takže další opěrné body se dostavují hned vzápětí. „Conquest“ vytasí učebnicové jidášské tempo („Visions“ jde v tomhle směru ještě dále) a spolu s ním i krásnou melodii, již pokolikáté už vyšperkují i stále pevné výšky nestárnoucího (a stále koženého) Roba Halforda. „Persecution“ v rychlém tempu přihodí už vysloveně inkviziční nádech, lechtivě negativní emoce nevezmou konec ani v „Exiled“, takže jedna z mála příležitostí, kterak ulevit napjatému nervstvu, přichází v symbolické „New Beginnings“. Na závěr už nezbývá prostor pro kompromisy a v rychlém sledu za sebou tak přichází dvě nejen pomyslná vyvrcholení vyprávěného konceptu – majestátní „Nostradamus“ s pálivými vyhrávkami a vskutku povznášejícím refrénem a generální „Future Of Mankind“, sžíravá stejně tak jako její hlavní role ve finální gradaci celého učencova příběhu.

Ne, mnoho se toho nezměnilo (i když slavného šikmého loga je skutečně škoda), ba nezměnili se ani samotní JUDAS PRIEST, třebaže kupříkladu znatelně ubrali na kopákových otáčkách. Ale přece jen je cítit, že „Nostradamus“ je opravdu albem v jistém smyslu v diskografii kapely výjimečným. Těžko vykládat, co přesně se stalo, tak jako bylo vždy těžko vykládat i Nostradamovy slavné verše, nicméně možná tu šlo především o to, aby JUDAS PRIEST po minulém albu minimálně důstojně přežili. A v takovém případě, v takovém případě birminghamští pamětníci překročili plán nejméně o padesát procent, na mou věru.