Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kolega Dalas sa o fenoméne reunionov a turné venovaným jedinému albumu rozpísal už pred rokom, zhodou okolností po tom...
Keď som nachvíľu zaváhal, či som v zhrnutí „God Is Insane… Join Him!“ nebol trochu prísny, stačilo mi pustiť si nahlas pár kusov z „Virtu-ritual“ (1998).
Strih. Bratislava, stred apríla 1996, Kultúrny dom Vajnorská, jedna z bášt deväťdesiatkového undergroundu.
Na Metalopolis máme INSANIU radi, no napriek tomu až doteraz ostávala počiatočná éra jej súčasnej inkarnácie viacmenej nepokrytá.
„Kde bolo, tam bolo, sa Divý boh rozhodol zalistovať v spomienkach, v ktorých sa kedysi zasekol,“ je voľný preklad prvého verša titulnej skladby z aktuálneho albumu „Wild God“ (2024)...
S odstupom času si myslím, že sme v redakcii „Absolute Elsewhere“ tak trochu podcenili; že sme to s mudrovaním o tom, že to je síce výborná doska...
Francúzsky black metal bol vždy trochu „iný“, a MOURIR tento stereotyp potvrdzujú. Za valivým, pomalým tokom disonantného čierneho kovu, zamračenom ako pán na obale dosky, sa skrýva prekvapivá dávka melódií. Na ploche 40 minút sa tento kontrast neopočúva.
Konflikty bokom, prvé tri dosky SSOGE sú to najlepšie, čo (nielen) domáca doomová scéna vytvorila. Debut COLOSALIST – vedenými hlasom “starých” Sajlentov Petrom Staňkom a s personálnymi presahmi s ďalšími legendami – je skvelým návratom do starých časov.
Eponymný album zosilňovačových mágov je monumentálnou deklaráciou návratu pred „biely“ a „čierny“ album, načrtnutom už na minuloročnom EP. Pod dohľadom Brada Wooda (TAR, ale aj PLACEBO či SMASHING PUMPKINS) vznikol na kultovom Sub Pop ďalší monolit hluku.
Fleov džezový debut (na labeli Nonesuch!) sa počúva tak, ako sa čítala jeho biografia: Flea je svojský, nenapodobiteľný, miestami naivný a neohrabaný, no vždy autentický a preplnený celoživotnou, hravou láskou k hudbe (zdieľanou s prvotriednymi hosťami).
Noví LVMEN. Noví KHANATE. Noví NEUROSIS. Prekvapivé, až nečakané návraty po predlhom čase; skvelé dosky, ale doba sa už posunula: ten dopad je dnes o čosi menší, o čosi menej drvivý. Na rebríček roku 2026 to asi postačí, na rebríček dekády asi nie.
Telochovi/Ghulovi MAYHEM sú hudobne bližšie k MARDUK než k disonantnej Blasphemerovej hnilobe, no „Liturgia smrti“ má potenciál vrátiť prapôvodných blackmetalistov po 7 rokoch do širšieho povedomia: nielen vďaka príspevku Garma a ULVER v úvodnom tracku.
Syrovější technický death, plný klišé, ale bez přehnané usedlosti. Přímočařejší přístup a razance albu sluší, jen vokál je po odchodu původního zpěváka jednotvárný. Proti předchozímu albu „Phantazein“ je tak novinka o něco šedivější a méně živelná.
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
