Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oblíbená hudba: THE MARS VOLTA, KAYO DOT, PORCUPINE TREE, THE BLOOD BROTHERS, THE FALL OF TROY, MY DYING BRIDE, ATHEIST, DYSRHYTHMIA, THE END, ORPHANED LAND, DECAPITATED, CULT OF LUNA, TOOL, MOGWAI, MESHUGGAH, MADDER MORTEM, DILLINGER ESCAPE PLAN, GOREFEST, OPETH, BETWEEN THE BURIED AND ME, BEYOND DAWN, SCHOLOMANCE, EXPLOSIONS IN THE SKY, TESTAMENT, DISBELIEF, ANATHEMA, SADIST, ale také ELLIOTT SMITH, NORAH JONES nebo PJ HARVEY, i klasická hudba Reubke, Bach, Liszt, Musorgskij, Edvard Grieg a další. Koníčky: dříve občas poněkud extrémnější sporty, dnes hlavně lenošení, poslech hudby, literatura, prehistorie (hlavně konec Paleozoicu a Mesozoic) Oblíbené knihy: Robert Irwin - Arabská noční můra, Umberto Eco - Foucaultovo kyvadlo, William Golding - Pán much, Eduard Martim - Největší skandál v dějinách lidstva, Přízraky doktora Frankensteina, Manželka z Venuše a další, Douglas Adams - Stopařův průvodce po galaxii, Restaurant na konci vesmíru a další, Michael Ende - Vězení svobody, Kurt Vonnegut - Mechanické piáno, Oscar Wilde - Countervillské strašidlo, Oblíbené filmy a seriály: Pán much, Pulp fiction, Červený trpaslík, Lola běží o život, Spalovač mrtvol, Saturnin, Tanec s vlky a další.
Sludge/doom/post metal s ženským vokálem je celkem vděčnou variantou silově emotivní hudby. Kombinace těžké, na rezonujícím riffu stavěné...
Komu se líbí starší a hravě divočejší progresivní post hardcore Američanů CIRCA SURVIVE, ale vadí mu trochu excentrický vokál Anthony Greena...
Konce roků nebývají příliš bohaté na výrazné nahrávky, většinou je to takové vyklusávání před další sezónou a známější skupiny si své nové desky nechávají až na začátek následujícího roku.
Post metal je vlastně těžce definovatelný styl a není lehké jasně vytyčit jeho hranice. Někdy mám pocit, že se do té škatulky hází vše...
Když Italové SADIST v roce 2000 vyrukovali se svým zřejmě až moc experimentálním albem "Lego", trochu jim to nalomilo vaz.
Od finské skladatelky a zpěvačky Suvi Savikko, která se skrývá pod označením SHEDFROMTHEBODY, se asi těžko dá očekávat nějaké burcující dílo.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Hodně usedlé a dá se říci že z velké části i líné album pro páprdy. I tak by se dala "Ostraka" charakterizovat. Chybí nějaký výrazný hit, ale i tak mi tahle deska připadá příjemná. Asi už jsem vážně starej.
Polovina sestavy pochází od Francouzů SETH. Jedná se tedy o black metal, ale trochu jiný. Je to svižné a dynamické se znatelným deathmetalovým nádechem. Dobré především v místech, kde se náležitě sype, což je většina alba.
Holanďané se vzdalují svým thrashovým kořenům a i díky syntetickým vrstvám se dostávají až kamsi k pompéznímu symfo black metalu. Živelný thrash přístup zůstal, ale je do značné míry překrytý komplexnější metalovou variabilitou a klasickou progresivitou.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.
