Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století završili KING DIAMOND svoji pozoruhodnou pravidelnost, spočívající ve vydávání jednoho řadového alba ročně. Stalo se tak prostřednictvím nahrávky, pro níž bylo charakteristických hned několik poznávacích znamení. Poprvé se na něm představil nový bubeník Snowy Shaw, celkem zdatně nahrazující odešlého M. Deea, poprvé se na něm představili i jiní autoři hudby, konkrétně zmíněný Shaw jako spoluautor (s A. LaRocquem) skladby „Into The Convent“ či Pete Blakk coby duchovní otec skladby „Father Picard“, a poprvé se textová část alespoň trochu opírá o pravdivé historické události, i když, pravda, bez trochy černé fantazie by to snad ani nemohlo jít.
Nejdůležitějším z těchto znamení však bylo to, že celé album, vedené samozřejmě v klasickém diamantovském duchu, se posouvá zase o kousek dál v rozčrtávání a vymalovávání jednotlivých melodických nápadů a motivů, a to zejména díky velkému prostoru, poskytnutému klávesám, z nichž se rázem (oproti všem ostatním předešlým albům, kde byly využívány jen místy a zejména jako dokreslovač nálad), stává nástroj téměř rovnocenný všem ostatním.
Zároveň však považuji za nutné zdůraznit, že už se možná také tak trochu projevila následující předlouhá pauza, kterou si KING DIAMOND vzali (v následujících pěti letech jejich existenci připomněla pouze alba „Abigail: In Concert 1987“ z roku 1991 a „A Dangerous Meeting“ z roku 1992, což byl ovšem pouze ´Best of´ počin, sestavený navíc i ze skladeb MERCYFUL FATE), protože přes všechnu nápaditost a přesvědčivost obsaženého hudebního materiálu přece jen chybí jakási prvotní energičnost a živelnost, typická pro alba předešlá, kdy bylo z každičké noty cítit, jak moc kapela prožívá to, o čem zpívá a hraje, a právě to u „The Eye“ tak trochu postrádám. Nechci tím na adresu téhle desky říct nic špatného, jen se prostě nemohu zbavit dojmu, že do jejího nahrávání nebylo vloženo celých sto procent, a že to možná bylo zapříčiněno něčím, co právě později vyvrcholilo ve zmíněné „pětiletce“ naprázdno. I tak ale nalezneme spoustu zajímavých momentů, majících v historii KING DIAMOND nepochybně velmi důležité postavení.
Tedy úvodní hymnus „Eye Of The Witch“ s majestátním klávesovým motivem a Kingovým jakoby přiškrceným hlasem, dějově vypjaté „The Trial (Chambre Ardente)“ a „Burn“ s výborně postavenými kytarovými riffy, typickou Kingovu jednoduchou (ale strašlivě údernou) klávesovou vsuvku „Two Little Girls“, nebo zřejmě nejpovedenější skladbu celého alba, „Behind These Walls“, s úžasně gradujícím napětím, zvýrazněným lechtivým zvukem středověkého spinetu. Jinými slovy tady nalezneme spoustu důkazů o tom, že i když o atmosféře vzniku nahrávky máme jakési pochybnosti, výsledek je navzdory tomu hoden zodpovědného profesionála.
Podobný dojem na mne učinil i textový koncept, jemuž King prostřednictvím „The Eye“ vdechl život. Myšlenka náhrdelníku nazývaného „The Eye“ neboli „Oko“, jenž zprostředkuje svědectví o praktikách ve středověké Francii, inkvizicí a čarodějnictvím počínaje a smilstvem a násilím uprostřed kláštera konče, je sice velice vnadná, ale určitě se dala zpracovat o trochu lépe, tím spíš, že mi chybí hmatatelnější ústřední prvek, než je jen zmíněný náhrdelník. Takto se dozvíme o smyšleném inkvizičním procesu s čarodějnicí Jeanne Dibasson, v jehož závěru byla tato inkvizitorem Nicholasem de La Reymiem /obě postavy by měly mít onen historicky podložený základ/ i s náhrdelníkem upálena, dozvíme se i o dvou malých holčičkách, které si hrály v popelu z tohoto upálení a nalezly onen náhrdelník (ale nedozvíme se už, co se s nimi stalo dále – pokud se ovšem jedna z nich nejmenovala Madelaine Bavent) a dozvíme se i o nekalých praktikách v klášteře v Louviers, kam odchází právě osmnáctiletá Madelaine Bavent, kterou zde následně znásilní otec Mathurin Picard /opět dvě historicky podložené postavy/, praktikující i další zvrácenosti jako přibíjení nemluvňat na kříže (za tichého svědectví Madelaine, která v tu dobu v některou noc v klášteře nalézá „Oko“), za což je posléze potrestán on i jeho spoluviníci uvězněním.
Všechno jsou to sice příběhy dostatečně tajemné a temné, nicméně spolu krom ústředního motivu přítomnosti „Oka“ nijak blíže nesouvisí a to je, myslím, spíše na škodu věci. Ale nechci a nebudu Kingovi sahat do svědomí, protože si to prostě nezaslouží. Jeho genialita se totiž projevila i na tomhle možná trošičku nedotaženém albu a je právě tím, co jakékoliv myšlenky o nedotaženosti okamžitě zaplaší. A jestli máte pocit, že nezaplaší, tak mi nezbývá než vám velice silně oponovat. Ostatně, kdo tady mluvil o nějaké nedotaženosti?
1. Eye of the Witch
2. The Trial (Chambre Ardente)
3. Burn
4. Two Little Girls
5. Into the Convent
6. Father Picard
7. Behind these Walls
8. The Meetings
9. Insanity
10. 1642 Imprisonment
11. The Curse
Souhlasím s tím, co napsal daveyy. Diamond NEMÁ slabá alba (i když zahrneme skutečné megahvězdy, fakticky VŽDY najdeme rozkolísanou tvorbu, Diamond je s tímto svým rysem "stále slušné laťky" téměř jediný). Koncepčnost tady není dotažená, takže je to trochu míň "teatrální"... a co. Behind These Walls je fakt jednou z jistot této desky.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.