Devadesátá léta minulého století, to byl čas, který především patřil MERCYFUL FATE. Přesto však, když se vysloví jejich jméno, většině se vybaví zejména první dvě alba kapely z let osmdesátých, jež v průběhu času jaksi „zlegendárněla“. K albům, která King Diamond a spol. přivedli na svět po svém návratu na scénu v roce 1993 je to ovšem přinejmenším nespravedlivé. V té době totiž skupina vydávala alba jak na běžícím pásu a co nahrávka, to prakticky perla (možná tedy s výjimkou „Dead Again“), takže se klidně mohlo stát (a alespoň já osobně tomu pevně věřím), že to důležitější v životě MERCYFUL FATE se odehrálo právě až v posledních létech druhého tisíciletí.  

A bylo to samozřejmě poměrně logické, protože i hlavní motor kapely, jedinečný Kim Bendix Petersen alias zmíněný King Diamond, byl v té době na tvůrčím vrcholu svých sil. Zbývalo mu tudíž spoustu tvůrčích nápadů, které neuplatňoval ve svém stejnojmenném sólovém projektu, a které v kombinaci s příspěvky kytarového dua Michael Denner a Hank Shermann nemohly zkrátka být základem jen tak nějaké obyčejné nahrávky.

Zcela přirozeně to platilo i o albu „Into The Unknown“, třetím „devadesátkovém“ a pátém řadovém celkově, které vyšlo v roce 1996, mimochodem (a pro dokonalou ilustraci) necelé tři měsíce před opusem magnum KING DIAMOND „The Graveyard“.

Album coby intro otvíral klávesami podbarvený obrácený otčenáš „Lucifer“ a už v tomhle okamžiku mohlo dojít k posluchačově dokonalému zmatení, zda stále ještě poslouchá MERCYFUL FATE nebo právě kapelu jejich zpěváka. Kingův autorský rukopis, který byl na albu zcela přirozeně zastoupen, byl prostě natolik určující, že někdy zvuk dánské smečky dokonale ohnul svým vlastním směrem. Naturel kapely se však nikdy definitivně neztratil, a jelikož oba kytaroví mágové, pánové Denner a Shermann, byli stále přítomni (v sestavě kapely došlo v mezičase ke změně pouze na bubenické sesli, kde Snowyho Shawa vystřídal Bjarne T. Holm), ani na „Into The Unknown“ se vlastně ztratit nemohl.  

Výlet „do neznáma“, doprovázený jako vždy černočernými Kingovými texty, tudíž začal tam, kde „Time“ před dvěma léty skončilo, a sice znovu mimořádným heavy metalem, který si se svými riffy a chladivou melodikou s nikým jen tak nezadal. Odklepal jej solidní kvapík v podobě „The Uninvited Guest“ s až do mozku se zadírající mezihrou a pak už se jelo jak podle dokonalého kovového partesu. „The Ghost Of Change“ navnadila na krásně chraplavé záseky, „Listen To The Bell“ zase na parádní refrén s mrazivým kusem dramatičnosti a „Fifteen Men (And A Bottle Of Rum)“ pro změnu předvedla dokonale epický kousek přímo vonící mořskou solí.        

Čtěte také: KING DIAMOND - The Graveyard         

Titulní skladba se zablýskla hypnotickým zaříkáváním svého názvu, podobně jako následující „Under The Spell“ nenápadným, ale poměrně působivým ústředním motivem. Až teprve poté, v „Deadtime“, kapela trochu ubrala na důslednosti, a nahrála skladbu, která se až příliš ztrácí v rutině a není vlastně ničím zajímavá. Jak moc je to zásadní, pochopí posluchač hned vzápětí v „Holy Water“, kde má Kingova fistule sílu zároveň použitého dynamitu. No a závěrečné pokračování skladby „The Mad Arab“ z předcházejícího alba „Kutulu (The Mad Arab, Part II.)“ to vše krásně dokreslí a podtrhne tak, jak si to jen celé album zaslouží.

Totiž jak pořádnou ranou devítiocasé kočky, k níž se „Into The Unknown“ se svými devíti skladbami (intro nepočítaje) dá při vědomí onoho jednoho nedodělku v klidu přirovnat. Auuu. A jen pro pořádek připomínám, že s devítkou se v případě MERCYFUL FATE ještě nevidíme naposledy.