PIT OF METAL 2025 - Srdcaři v náručí Mrtvé nevěsty (Skalica, Maringota - 5. července 2025)
Maringota je bývalý pískovcový lom u Skalice a místo konání festivalu Pit Of Metal, pořádaného občanským sdružením Dvere o.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věk: hodně přes třicet Pohlaví: muž přece Stav: zatím pevný Činnost: neřeknu V redakci: už dlouho Koníčky: to nikoho nezajímá Oblíbené filmy: dívám se jedině na Bergmanna, von Triera, Felliniho, Jarmusche a Trošku, jinak zvracím (pravda, občas zvracím i při tom Troškovi) Oblíbená hudba: poctivý bigbít Oblíbené knihy: čtu toliko Coelha a S.Exupéryho, často i celou noc... Oblíbená barva: nemám Oblíbený nápoj: podmáslí, kefír, acidofilní mléko, kyška, sójové mléko, kombuchový výluh; pivo, víno, ovocné pálenky – při požití jiného alkoholického nápoje zvracím, a to tak, že hodně Oblíbená krmě: erteple a kysané zelé, i když po pozření trpím překotným a spontánním meteorismem A abyste věděli, tak já jsem v redakci MP redaktor se suverénně nejlepším vkusem, jelikož právě poslouchám tohle:
Maringota je bývalý pískovcový lom u Skalice a místo konání festivalu Pit Of Metal, pořádaného občanským sdružením Dvere o.
Nechci křivdit ostatním, ale PRVNÍ HOŘE = Milan Kudyn aka Milan Urza. Během sedmileté pauzy si Urza střihl nějakou tu knihu, nějakou tu folkovou sólodesku...
40 let papírové existence je vítanou záminkou odjet šňůru. Obscure pro legendu zvolili Brno a po vyprodané Flédě před dvěma roky nic neriskovali a umístili MAYHEM naprosto logicky do Sono centra.
Často se vyplatí zajet na bigbít takříkajíc „naslepo“. Onehdá jsem se ocitnul na akci, na níž byli jedněmi z protagonistů SPACE HAMSTER.
Prakticky přesně po roce Brno přivítalo Barneyho a spol. Loni bylo Sono centrum plné, takže letošek již dlouho dopředu věštil narvanou Flédu.
Nedávno jsme zde vzpomínali na 20 let stará alba. Pár článků se rozepsalo, ale pak můza náhle umlkla. Jenže nyní zde máme umělou inteligenci.
Vše formálně v pořádku a bezchybné (Češi!). No jo, ale nějak se na to nedokážu (zatím?!) emočně napojit tak, jako na minulou parádní desku. A to jsou ty záležitosti mezi nebem a zemí, které nejdou odůvodnit a prakticky ani popsat. Čím to je, čím to je...?
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Hodně silný a vlastně i silový progresivní metal, který na mě udělal slušný první dojem. Perfektní skloubení melodiky s výrazným soundem vytváří dojem plnosti a odbočky do jemnějších rockových poloh zase dostatek pestrosti.
Charlie Griffiths (kytarista HAKEN) se zdá být zamilován do starých MEGADETH. Druhé album jeho projektu totiž místy nabízí přesně ten model thrashingu, který jsme u skupiny Davea Mustaina obdivovali v devadesátých letech. A baví mě to hodně.
Comeback roku? Každopádně jeden z nejemotivnějších. LVMEN se vrací se známou bouřlivou intenzitou a tlakem. Vláčilovské samply jsou působivější než kdy dřív, energie nezaměnitelně usměrněná. Nejde o žádný dovětek, ale další klenot jejich tvorby.
Vokál Emmy Näslund mi místy hodně příjemně evokuje BJÖRK. A v kombinaci s hutným stonermetalovým spodkem je to sakra výživné. K tomu trošku té progrese a hravosti a máme tu EP, které skvěle navazuje na výborné album "Myriad".
Noví ALESTORM se moc nepovedli, již podruhé za sebou. Melodická invence dochází, případně ji ředí GLORYHAMMER, a tak osmá řadovka nabízí jen 2 solidní skladby ("The Storm" vede!) a tradiční megaopus, co nepotěší ani okatou morriconeovskou citací. Ach jo.
30 let kapely LVMEN slaví novým albem. Lehce pozměněná sestava nemění nic na rukopisu kapely. Opět: Je to tam! Jako vždy temná sytá apokalypsa nově s několika paprsky naděje.
Američané jedou barevnou sérii (obalů alb), své třetí album obarvili na červeno a možná se snaží energii a vášeň této barvy přenést i do svého díla. Daří se to ale tak napůl, jako by jejich blackem načichlý heavy metal často ztrácel šťávu.