Těžko říct, zda Kingův příběh s babičkou z předcházejícího alba „Them“ byl natolik inspirující (i když inspirující samozřejmě byl, ale v úplně jiném smyslu), aby z něj musel vycházet i textový koncept dalšího řadového alba KNG DIAMOND, nicméně faktem zůstává, že „Conspiracy“, v pořadí čtvrtý dlouhohrající zápis (v mezičase mu předcházel ještě maxi singl „Phone Call“ a mini LP „The Dark Side“), těží právě z pokračování smyšlené historky z Kingova mládí.

Osobně si myslím, že to nebylo šťastné řešení, protože by pro Kinga zcela jistě neměl být problém napsat něco jiného (jak se v budoucnu ještě budeme moci přesvědčit), ale zase na druhou stranu i tohle pokračování má hlavu i patu, a třebaže jen přetěžko dosáhne temné úrovně svého předchůdce, ve spojení s hudbou funguje docela dobře, a nemůžeme to tudíž Kingovi mít za zlé, tím spíš, že v závěru celého alba se s příběhem definitivně rozloučil. A protože největším nešvarem nového Kingova zážitku je absolutní absence momentu překvapení, jakým v prvním pokračování byla třeba Missyina smrt či závěrečná čajová párty za účasti babičky a Missy, a veškerý se děj se vlastně tak trochu dá očekávat, je to rozloučení rovněž očekávané.

Po osmnácti letech (z toho devíti v ústavu) od skončení všech posledních krvavých událostí se King vrací do domu „Amon“, který mu patří podle poslední vůle babičky a k smrti touží po setkání s mrtvou sestřičkou Missy, což mu prostřednictvím snů a dohody o tom, že v noci jim bude „Amon“ patřit, opět umožní „ONI“. King nadále prochází terapiemi u starého známého doktora Landaua, který mu v závěru jednoho sezení nabídne návštěvu jeho matky, kterou od „oněch“ událostí neviděl. V noci se mu zdá o svatbě matky s Dr. Landauem, a když k němu druhý den matka skutečně přichází na návštěvu, vede s sebou Dr. Landaua, s jehož přítomností ovšem King, vědom si své dohody s „NIMI“, zásadně nesouhlasí. Vzápětí jej matka s Dr. Landauem omráčí a v nedalekém kostele přesvědčí kněze, že King je posedlý Satanem (vždyť před časem zabil svou babičku!) a je třeba ho sprovodit ze světa. Tak je zanedlouho King upálen v rakvi, aby jeho ostatky mohly být uloženy do hrobu jeho sestry. Černou noční tmou se pak ještě dlouho po vyhasnutí ohně nese Kingovo poslední vydechnutí adresované matce, že kdykoliv se bude blížit tma, vrátí se z hrobu, aby jí strašil.

Texty jsou ale obecně jen jedním ze dvou základních stavebních kamenů barevných vyprávění KING DIAMOND, což konkrétně v případě „Conspiracy“ znamená, že nemá smysl házet flintu do žita, protože o co je lyrika ošizenější, o to víc se nešetřilo na onom druhém stavebním kameni, totiž na hudbě. Autorství skladeb si tentokráte Andy La Rocque a King Diamond rozdělili téměř přesně napůl, ale to snad jen tak na okraj (bylo zřejmě více než jasné, že kdyby si celé album vzal na své bedra jen jeden nebo druhý z nich, dopadlo by to v obou případech nejspíš rovněž na výbornou), podstatnější bylo to, že kapela tohle album vytvořila v nezměněné sestavě z „Them“ (bicí nahrával Mikkey Dee, ale už pouze z pozice hosta, neboť v předcházejícím čase z kapely odešel a po podání záchranného lana v podobě tohoto hostování (jeho náhradník Chris Whitemeyer se kapele nezamlouval) dal kapele vale definitivně, aby později na stálo zakotvil u MOTÖRHEAD), což v konečné rovině znamenalo další pomyslný vrchol v tvorbě dramatické metalové kompozice.

Jednotlivé skladby už nekladou takový důraz na rychlost a odsýpavost a mnohem důležitějším se pro ně stává barvité rozvinutí a rozpletení základního stavebního motivu nejrůznějšími směry, pokaždé však s důrazem na přehlednost a neochabující a všudypřítomnou děsivost. Ve skladbách „Sleepless Nights“ (mimochodem první videoklip KING DIAMOND, který jsem viděl v dávno minulém a blahoslaveném pořadu „Tim Sikes Videoshow“, a který mě tehdy doslova uzemnil) a „A Visit From The Dead“ se objevuje první výraznější práce s akustickými kytarami, což rozhodně přispívá k celkově skvělému hudebnímu obrazu alba, stejně tak jako dvě naprosto uzemňující instrumentální skladby „Something Weird“ a „Cremation“, které v závěru nahrávky sehrávají přímo titánskou roli, když vás dokážou uvést do děje bez užití jediného slova.

Pro album jako celek znovu (tohle slovíčko se pro procházku diskografií KING DIAMOND stává nezbytností) platí to, že nosný Kingův vokál je nejsólovějším ze sólových nástrojů, že jeho výrazivo je skutečně nepřeberné (mimo jiné třeba jemně melodické vyzpívávání úvodu v „A Visit From The Dead“), a že Kingovy hlasivky jsou opravdu věcí pro našince nepochopitelnou. Stejně tak nepochopitelnou pak pro něj může být i skutečnost, že kapela už na čtvrté desce za sebou dokáže být pořád čerstvá, energická, nevyčpělá a neokoukaná, a že nic nenasvědčuje tomu, že přestože se stále věnuje témuž ´kopytu´, nezjevuje se byť jen malinkatý náznak něčeho v takovýchto situacích tak velmi často vídávaného, jako je opakování sebe sama. Jsou zkrátka věci mezi nebem (nebem?) a zemí …