Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok po vydání úspěšného debutu a prvních významných ohlasech, sklizených při živém vystupování, kdy v mezičase stihlo vyjít ještě EP „Halloween“, se parta okolo Kinga Diamonda vypravila do nahrávacího studia podruhé. Výsledkem tříměsíční práce se stalo album „Abigail“, některými možná dodnes považované za nejvýstavnější klenot vitríny KING DIAMOND, k čemuž ovšem já osobně mám malé výhrady.
Album, řekl bych, totiž po hudební stránce není až zas tolik charismatické a dramaticky silné jako debut, a to i přesto, že disponuje všemi důležitými poznávacími znameními KING DIAMOND, počítaje v to fantastické kytarové variace, Deeovy strojové bicí a, pochopitelně, Kingův mnohapolohový a odzbrojující vokál. V několika málo případech zkrátka tahle ´chemie´ úplně nefunguje, zejména kytary jakoby tu a tam nemohly nalézt cestu z poněkud více omílaného a méně záživného motivu a výsledkem jsou ne až tak úplně zajímavé skladby, jako „The 7th Day of July 1777“ nebo „Omens“, v nichž se toho, pomineme-li textovou stránku, neodehrává mnoho, což ve finále způsobuje to, že album po hudební stránce nedrží pohromadě nijak moc pevně. Je to rozhodně škoda, neboť kousky jako „Arrival“, „The Family Ghost“, „A Mansion In Darkness“, titulní „Abigail“ nebo závěrečná „Black Horsemen“, fungující jako opravdový, neotřelý a strach nahánějící výtrysk černého a nehmotného zla se vším všudy, by si rozhodně zasloužily, abych tak řekl, podnětnější prostředí, o to více pak na pozadí prvního opravdového horrorového příběhu, jímž King obsadil a sjednotil texty všech skladeb na desce. Tenhle příběh je totiž daleko spíše tím, co tuhle desku tak proslavilo, neboť si troufám odhadnout, že je opravdu mistrně sepsaný, a že asi neexistuje žádný metalový fanoušek, který nikdy nezaslechl něco o příběhu Abigail.
„… dnes v noci jsme se shromáždili, abychom k věčnému spánku uložili Abigail La Fey, která, jak teď víme, se poprvé narodila mrtvá sedmého dne července roku 1777. Abigail musí být přibita ke své rakvi sedmi stříbrnými hřeby, po jednom skrz každé rameno, ruku a koleno, a poslední ze sedmi nechť je prohnán jejími ústy. Tak už nesmí nikdy povstat a působit opět zlo …“ buráceli Černí jezdci v úvodu úchvatného intra „Funeral“ a retrospektivně tak rozpoutali skutečně velmi záživné vyprávění, počínající v roce 1845, kdy přes varování právě záhadnými Černými jezdci přijíždějí temnotou a deštěm Miriam Nothias a Jonathan La Fey na zděděné a dávno neobývané Panské sídlo, kde jsou živé snad i temné stíny na zdech.
První noc, když Miriam tvrdě spí, navštíví Jonathana duch hraběte La Feye, vezme jej do podzemní krypty, kde mu ukáže sarkofág mrtvé Abigail, jejíž duch se začíná zmocňovat těla Miriam, a vypráví mu její příběh. 7. července 1777 totiž hrabě La Fey objevil nevěru své manželky, čekající nemanželské dítě, což nemohl přenést přes srdce, takže manželku srazil ze schodů, ona si srazila vaz a budoucí dítě z ní vyšlo mrtvé. Nenáviděnému bastardovi dal pak hrabě jméno Abigail a aby muselo odpočívat v hanbě, embryo mumifikoval, aby nikdy nenalezlo novou budoucnost. A protože Abigail a s ní i netušené zlo se začínali probouzet v Miriam, přemlouval duch Jonathana, aby se Abigail zbavil jednou provždy tak, jako on své manželky, tedy shozením Miriam ze stejných schodů.
Příštího dne Jonathan zjistil, že Miriam přes noc otěhotněla a tak se rozhodl, že ducha poslechne. Jenže na úpatí onoho schodiště byla Miriam (nebo Abigail, to už šlo těžko rozeznat), rychlejší a pádem ze schodiště se zabil Jonathan. Miriam pak ve strašných bolestech porodila a poslední co viděla, byla dvojice žlutých očí. A proto se sedm Černých jezdců, sloužících hraběti La Fey v době, kdy se Abigail narodila poprvé, vrátilo z onoho světa, aby ukončilo i druhý porod … obřad, rakev a sedm stříbrných hřebů už totiž čekalo.
Brrr. Mor a neštovice na něj. Takhle nelidsky mě znovu a znovu strašit!
Američané se minulý rok blýskli super albem "War Remains", nyní tímto EP potvrzují svou thrashovou formu a sází opět na klasiku žánru. Tři nové skladby, bonus B-strany singlu "Casket" a k tomu dvě parádní coververze od OBITUARY. Chtělo by to další desku.
Jedni ze zakladatelů funeral doom metalu stále dál tlačí svou smuteční káru. Za třicet let nářků jsou oči už poněkud vyplakané, přesto je to pěkná nahrávka pro podzimní období
Už jsem nad nimi zlomil Thórovo kladivo a přesto, tady jsou s albem plným důstojného, vousatého a houpavého vikingského hard’n’heavy, které hřeje na duši jako zimní slunce. Vítejte zpět v bitevní vřavě, velební kmeti!
Thom Yorke a Jonny Greenwood s pomocou Toma Skinnera „opravili“ RADIOHEAD. Aj tretí album za 2 a pol roka potvrdzuje, že návrat ku krehkým, emóciami nabitým piesniam je správnou cestou; aj keď zvuková paleta „Cutouts“ je pestrejšia, než u predchodcov.
V lednu jsem si opožděně a zálibně pomlaskl nad jejich druhou deskou a hele, jsou tu s další. Avizovaný prequel k “Visions of Infinihility” zřetelně ubral na melodičnosti a topí pod disonantním kotlem. Obludnému tech DM rituálu opět vládne animální vokál.
Američané drhnou technický death metal vysoké kvality. Místy pomalu valivý a drsně těžkotonážní, který občas koketuje až s doomovými náladami, ale většinou dravý, kde pod pláštíkem tuhé slupky ševelí progresivní vyhrávky. Pro fanoušky ULCERATE povinnost.
Líbí se mi, že si tyto současné retro spolky umí pohlídat nejen žánrovou čistotu "dobové" muziky, ale také i zvuk. Ten je v případě švýcarských hard rockerů / hejvíkářů poměrně bohatý na dynamiku. Celkově se tak album příjemně poslouchá, zejména vokály.