Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po předlouhé pauze od posledního albového zápisu („The Eye“ z r. 1990) se KING DIAMOND opět probudili k životu v roce 1995. V mezičase se událo mnohé, z čehož bychom měli zmínit především Kingem oprášené MERCYFUL FATE na albech „In the Shadows“ (1993) a „Time“ (1994) a samozřejmě také Andyho LaRocquea, který, nemajíce zřejmě do čeho píchnout, se na čas stal součástí Schuldinerových DEATH a podepsal se mimo jiné i pod album „Individual Thought Patterns“ (1993). Tím nejpodstatnějším z celých těch pěti let nicméně byl zřejmě fakt, že KING DIAMOND začali být, jak jádrem kapely samotné, tak především fanoušky, natolik silně postrádáni, že vlastně nebylo jiného zbytí a znovuzrození se prostě muselo konat. Pro dobro věci samozřejmě, ale to snad ani nemusím připomínat.
Zmíněné jádro, tedy King a LaRocque, se proto obklopilo schopnými mladíky Herbem Simonsenem (g.), Chrisem Estesem (bg.) a Darrinem Anthonym (dr.) z celkem neznámé kapely MINDSTORM, připravilo materiál k nahrání (autorem hudby byli výhradně King s LaRocquem v typickém poměru 7 : 3 pro Kinga a texty /jak jinak/ pocházely výhradně z Diamondovy dílny) a poprvé v dějinách kapely nastoupilo do zámořského studia, konkrétně v Dallasu, kde se mezitím King usadil natrvalo. Výsledek, další černočernou nahrávku „The Spider´s Lullabye“, považuji za vynikající album, poznamenané především zřetelně čitelnou chutí do skládání a hraní s tím, že svou roli nepochybně sehrál také běh času, způsobující nutně další hudební vyzrání obou hlavních protagonistů.
Ve všech skladbách nechybí poctivý příděl nejrozmanitějšího kytarového umění a z něj pramenícího zážitku (skvěle simulovaný běh pavouk v titulní skladbě, vysloveně melodicky speedmetalový začátek „Eastmann´s Cure“ nebo zatěžkané pasáže v „To The Morgue“, poznamenané nedávným LaRocqueovým deathmetalovým výletem), ale je také znatelně slyšet, že King se poprvé (veden snad zkušeností z „The Eye“) kromě zpěvu věnuje výrazně i klávesám, jejichž zvláštní, dosud neslýchaný a až téměř psychedelický zvuk na pozadí tklivých a výrazně smutných melodií („Room 17“ nebo“The Spider´s Lullabye“, což je vysloveně velmi silný dramatický zážitek), je pro celkové vyznění minimálně nezanedbatelný, a také, jak se ještě v budoucnu ukáže, sehraje i daleko podstatnější roli.
V přímém vztahu k tomu je i zřejmě jakési pomyslné a zároveň při bystré pozornosti postřehnutelné rozdělení alba (zdůrazněné i po textové stránce), ve kterém úvodních šest skladeb, lyricky spolu nijak nesouvisejících, symbolizuje spíše navázání na časy minulé (kupříkladu startující „From The Other Side“, která přes všechnu její výraznost a svébytnost zní jako z některého z výše uvedených novověkých alb MERCYFUL FATE, nebo „Killer“, která by se s její úderností a uhrančivým refrénem mohla klidně vyjímat na „Them“), zatímco poslední čtyřka, spjatá i s jakýmsi mini-hororovým příběhem o muži jménem Harry a jeho obrovském trápení s pavouky, čerpá především z naznačeného novátorského přístupu, případně z něj vychází a ještě dále jej rozvádí. Tradičně silný je rovněž Kingův pěvecký výkon (srovnejte si třeba jeho pitvoření ve zmíněné úvodní skladbě), místy dokonce gradující v dokonalé herecké umění (to když se kupříkladu King v mluvené větě „Here comes another one …“ a následujícím hysterickém výbuchu smíchu /“The Spider´s Lullabye“/ přímo vžije do role Harryho).
Ze všech výše popsaných důvodů pak album přináší mírné zklamání snad jen pro milovníky rozsáhlých a spletitých Diamondových nervydrásajících příběhů, protože (s největší pravděpodobností) textově se King Diamond zřejmě jen nadechoval k něčemu mnohem mnohem většímu, k něčemu, co po tak povedeném hudebním návratu zřejmě také muselo přijít. A hřbitovní brána už se s až do morku kosti zadírajícím skřípotem polehoučku otvírala …
1. From the Other Side
2. Killer
3. The Poltergeist
4. Dreams
5. Moonlight
6. Six Feet Under
7. The Spider´s Lullabye
8. Eastmann´s Cure
9. Room 17
10. To the Morgue
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.