Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat MERCYFUL FATE na scénu v roce 1993 se ukázal být tak úspěšným, že prakticky vzápětí po koncertním turné na podporu „In The Shadows“ nastoupila skupina znovu do nahrávacího studia. V mezičase vyšlo ještě EP „The Bell Witch“, které však krom dvou skladeb ze jmenovaného alba neobsahovalo nic než koncertní materiál, a stihly se udát dvě změny v obsazení, shodou okolností v rytmické sekci, kterou nově převzali Sharlee D´Angelo (ARCH ENEMY) a Kingův tehdejší bubeník Snowy Shaw (později např. THERION).
„Time“, jak byla čtvrtá studiová nahrávka MERCYFUL FATE pojmenována, vyšla na podzim 1994, a znamenala další zvýraznění již tak velmi výrazných pozic kapely. Na jednoduchém obalu se skvěl obrázek krania, o němž se říká, že bylo originálem „Melissy“, tedy lebky, kterou skupina užívala jako rekvizitu v úplných koncertních začátcích, a když se zaposloucháte do úžasné, skrznaskrz melancholicky diamondovské titulní skladby, je jisté, že lepší námět se snad ani nedal zvolit.
Pod pokličkou alba samotného, znovu prošpikovaného hororovými tématy, se pak skrýval další krásně ukutý vzorek devadesátkového heavy metalu, jemuž vévodil královský falzet o rozsahu (někde uváděných až) pěti oktáv. A znovu se na něm potvrdila vůdčí role, kterou na sebe při reunionu MERCYFUL FATE vzal právě King Diamond.
To nejlepší z alba totiž již podruhé za sebou spolehlivě pochází z jeho autorského pera, bezpochyby inspirovaného souběžně vedenou a úspěšnou sólovou kariérou. Na samém vrcholu toho všeho je samozřejmě již zmíněný, na spinetu upředený titulní kousek, jemuž nechybí absolutně nic z mrazivé Královské poetiky (vypíchnuté báječným Dennerovým sólem), v těsném závěsu pak zbývající čtveřice skladeb „Angel Of Light“, „Witches´ Dance“, „My Demon“ a „Lady In Black“, které vás ani na okamžik nenechají na pochybách o tom, že tahle produkce pochází ze skutečné světové extratřídy. Vybrané melodie a rytmy, správně zatěžkané a kroucené riffy a především všudypřítomný stín hrůzy, vytvářející na okolních stěnách strašidelné obrazce, ne, tohle umí jen jediný člověk na světě.
Nesnižuje to ovšem pranic důležitost kytarového dua Denner/Shermann, které se samozřejmě autorsky rovněž podílí, a bez jejichž příspěvku, dýchajícího kapelní historií, by to zkrátka ani nemohli být ti praví MERCYFUL FATE. Tady stojí jistě za zmínku bezvadný otvírák „Nightmare Be Thy Name“ s nenapodobitelnými změnami nálad a hladivě klouzavým refrénem, krásně ilustrativní „The Mad Arab“ (pojednávající o Abdulu Alhazredovi, jehož si vymyslel H. P. Lovecraft jako autora bájného Necronomiconu), možná méně nápadná „Mirror“, jež se však o vás otře jako černá kočka o lýtko, anebo působivá poklona záhrobním temnotám „The Afterlife“.
V těsném sledu za jeho předchůdcem tak MERCYFUL FATE vydali další znamenité album, jež především dosvědčilo jejich výrazný potenciál a úlohu, kterou sehrávali na mapě tehdejšího heavymetalového světa. Byli zkrátka stále jedineční a k tomu prakticky na vrcholu svých tvůrčích sil, pročež „Time“ skončilo přesně tam, kde i „In The Shadows“ před ním, totiž na absolutním výsluní „zlatých“ metalových let a spolu s tím samozřejmě také na čestném místě v diskografii kapely samotné.
1. Nightmare Be Thy Name
2. Angel of Light
3. Witches' Dance
4. The Mad Arab
5. My Demon
6. Time
7. The Preacher
8. Lady in Black
9. Mirror
10. The Afterlife
11. Castillo del Mortes
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.