Smrt si říká OBITUARY. Když jedno z nejočekávanějších deathmetalových alb roku 2023 vyšlo hned na jeho úvod, byl to bezpochyby vzácný okamžik, neboť studiovou nahrávkou už nás floridské legendy nepotěšily dlouhých šest let – a snad i díky tomu jsou dojmy z ní jen ty nejlepší. Jakoby jejím prostřednictvím kapela vzkazovala všem staroškolským staromilcům, že se netěšili nadarmo, protože devět let po tom, co na albu „Inked In Blood“ chytili mocný druhý dech, se bratři Tardyovi a spol. znovu připomínají vskutku vybraným způsobem.

Na první pohled to vlastně nemělo být nic složitého, vymyslet a zahrát pár pořádných autorizovaných riffů, to by přece borci typu OBITUARY měli zvládnout levou zadní. Jenže ono to samozřejmě tak jednoduché není, jak už nás ostatně sama kapela dříve (v některých případech) přesvědčila. Protentokráte se však nedopustila žádného zásadního přešlapu a v duchu svých nejtradičtějších tradic zahrála zkušeně, jistě a velmi přesvědčivě.

Jako když si představíte mírně šedivějícího černého pantera stále ještě v plné síle, klidně a charismaticky přecházejícího po kleci v zoologické zahradě v Tampě, z jehož každého pohybu čiší energie, pružnost a smrtelné nebezpečí.

„Umírání všeho“ coby jedenácté řadové album kapely je tak především připomenutím největší slávy těchhle chlápků a zároveň zdůrazněním faktu, že i nějaký ten čas po padesátce na to stále ještě mají. Že když v typickém zvukovém hávu zmáčknou krky svých nástrojů, když do toho Donald Tardy fascinujícně úsporným avšak maximálně efektivním způsobem tluče do škopků, a když to jeho starší bratr John zastřeší záhrobem vpravdě jedinečným, může to být znovu opravdový a definitivní deathmetalový zážitek.

Jiných slov pro tuhle přehlídku kovu smrti vlastně ani nenalézám. Když se ta mašina v úvodní „Barely Alive“, ještě navíc nejrychleji odpíchnutém kvapíku z celého alba, rozjede, není kudy jí uhnout z cesty. A to tím spíš, že jí asistuje opravdu povedený, masivní zvuk působící na posluchače dojmem, že se ocitnul v mnohonásobném oslabení. Tardyho vokál se jím táhne jako med plný kovových špon a kytary bzučí a bodají přesně jako včely, které by za takový med mohly být zodpovědné. Ničivé tempo samozřejmě nevydrží celých pětačtyřicet minut nahrávky, ovšem zdaleka to není nutné. Ani pomalejší skladby, jež si dávají záležet zejména na exkluzivně vymodelovaných riffech (hlavně v „The Wrong Time“, „Without The Conscience“ a „ My Will To Live“) a jež díky tomu nenápadně přejímají roli hlavního tahouna nahrávky, si totiž s těmi svižnějšími v ničem nezavdají a to všechno vyúsťuje ve fakt, že OBITUARY jsou tentokráte v honbě za posluchačovou pozorností poměrně úspěšní.          

Záleží samozřejmě, čím se takový úspěch měří, zda počtem prodaných nosičů, slyšení na streamovacích službách či vyprodaných koncertů. Ale pokud by to mělo být čistě jen o posluchačském zážitku samotném, pak je to, myslím, naprosto a totálně zjevné.