Vzpomínám si více než dobře, jaká netrpělivost mnou cloumala v očekávání třetího alba amerických FEAR FACTORY. Léto roku páně 1998 sice, pokud mne paměť nešálí, zrovna příliš horkým počasím nevynikalo, ale na to dusno, které mi způsobila skladba „Resurrection“, jíž jsem krátce po vydání „Obsolete“ viděl v rámci pořadu Metalla na německé TV stanici VIVA, asi už nikdy nezapomenu. Jo, to byly ty časy, kdy ještě nefungovaly internetové leaky, či streamovací služby. Zkrátka časy, kdy jsme hezky spořádaně čekali na zahájení prodeje anebo hltali rozhlasové či televizní pořady, seznamující nás s novinkami na poli naší milované muziky.

A proč vlastně to napětí? Inu, „Demanufacture“ 3 roky předtím způsobilo solidní poprask a kromě početného řadu zkušenějších posluchačů si tehdy doslova omotalo kolem prstu i mě, dá se říct, že nováčka na poli tvrdé muziky. Bylo tedy logické, že očekávání další palby vybroušeného moderního metalu s kontrastně melodickými refrény bylo vysoké. Ona zveřejněná skladba mi však tehdy svým až rockovým vyzněním způsobila natolik silný šok, že se z něj moje tehdy hudebně nepříliš otevřená mysl musela nějaký čas dávat dohromady.

Aby se nakonec ukázalo, že právě „Resurrection“ dodnes považuji za jednu z nejsilnějších skladeb FEAR FACTORY a album „Obsolete“ bez diskusí za jejich nejlepší řadovou desku.

Hudebně i tematicky se vlastně jedná o pokračování předchůdce z roku 1995. Zatímco ale „Demanufacture“ bylo velice odvážné a úspěšné vykročení z dříve deathmetalových luhů a hájů směrem do tehdy ne ještě úplně probádaných vod, jež časem dostaly název cyber metal, je „Obsolete“ perfektním potvrzením správnosti tohoto kroku. Desítka jeho skladeb zachytila nabuzenou kapelu v rozletu. Sebevědomou, jistou si svojí cestou a v optimálním kompozičním rozpoložení.

Nakonec to ani nebyl takový skok, jak by se zpočátku díky „Resurrection“ mohl zdát. Spíše naopak. Úvodní trojice skladeb navazuje přesně tam, kde se před těmi třemi lety skončilo. „Shock“ je otvírákem jak se sluší a patří. Masivní palba Herrerových bicích a Bellův výkřik rázně ukončily poměrně dlouhé čekání na novinku a zároveň daly pádnou odpověď na otázku, zdali se skupina pod tíhou vlastního úspěchu nepropadne do bahna podbízivosti. Všem nám rychle odlehlo a netrvalo dlouho, abychom si řekli, že souboje lidí se stroji nikdy nezněly lépe!

Na druhou stranu se FEAR FACTORY nechtěli spokojit pouze s mustrem, který v minulosti tak skvěle zafungoval. Tento se na každé ze zde obsažených skladeb pokouší obohatit různými prvky. „Edgecrusher“ je sice na jejich poměry tradiční nakládačka v lehce industriálním stylu, ale v pravý moment ji oživuje hostující DJ Zodiac svým scratchujícím gramofonem. Naproti tomu „Smasher/Devouver“ zní asi o něco tradičněji, ovšem nelze si nepovšimnout variabilnější rytmiku, což je vlastně jedním z největších posunů oproti přeci jen přímočařejšímu „Demanufacture“. Skladba se zdrcujícím rytmem patří rovněž na albu k nejtemnějším, avšak než stihne naplno rozvinout svůj zlověstný spirit, ozve se po delší době opět Bellův čistý vokál. Vskutku, velmi nabroušený rozjezd alba musel rozmetat i nejtitěrnější pochyby ohledem dalších kroků amerických.

Rytmická pestrost, oproti minulosti méně chladné a odlištěné atmosféry, jako důsledek implementace vícero prvků z nemetalových hudebních proudů a taky více melodických motivů, mají za následek, že album jako celek hlásí do světa jasný progres. Jeho vyznění sice jednoznačně prozrazuje své autory, neboť pojítko s jejich dosavadních tvorbou je pevnější než ony pověstné Svatoplukovy pruty, ale vliv tehdejší vzmáhající se nu-metalové vlny v čele s jejími proroky KORN je zde rovněž více než patrné.

Skladby jako „Descent“ anebo již několikrát zmiňovaná „Resurrection“ bychom ještě na „Demanufacture“ mohli jen sotva očekávat. První zmiňovaná je vlastně klasická rocková, pravda stále trošku razantnější, hitovka střídající v působivém refrénu ostřejší a jemnější polohy. Kytary opouštějí ty svoje nedobytné riffové hradby a kouzlí sice jednoduché, ale o to chytlavější riffy, plně podporující odlehčené vyznění této písně, jež byla zároveň i vybrána jako jeden ze singlů.

To samé platí i pro klipovou „Resurrection“. Postupně gradující kompozici svědčí Bellův vokál, jehož nahrávání alba zastihlo ve velmi dobré formě. Jiná věc je samozřejmě jeho živý projev, ale to teď ponechme stranou. Skutečnost je taková, že právě v této skladbě dokonale zůročil svoje přednosti spočívající ve schopnosti se do hlasivek pořádně opřít, ale zároveň okamžitě pohladit posluchače sytým sametovým projevem.

Ve velmi dobré formě zastihlo nahrávání „Obsolete“ prakticky všechny zúčastněné. Sešlo se hned několik příznivých okolností a jak už to tak u legendárních počinů chodí, skvěle do sebe zapadly. Rozjetá kapela v absolutním tvůrčím rozletu, jež se nakonec časem ukázal i jejím vrcholem. Šťastná volba producenta, kdy osvědčeného, ale přeci jen už trochu oposlouchaného Colina Richardsona definitivně vystřídal za pultem Rhys Fulber, který spolupracoval už i na produkci předchozí řadovky. No a v neposlední řadě doba, jež doslova přála mixování kdysi „nepřátelských“ hudebních stylů – metalu a elektroniky.

Té, pravda, na alba zas tolik není, aby jej dokázala vykloubit z pevných metalových stavců, ale právě její citlivá infiltrace zároveň jako vedlejší efekt způsobila, že deska ani po letech nepůsobí jako zakonzerované retro jedné hudební epochy. Škoda však, že FEAR FACTORY tento svůj „technologický“ náskok nedokázali v budoucnu náležitě zúročit. Jejich následné vrcholy, pády, rozchody a znovuzrození sice vygenerovaly i pár velmi dobrých desek („Archetype“, „Mechanize“), do své formy z devadesátých let se však skupina už navrátit nedokázala a tento stav je podle všeho definitivní. V současnosti je z ní stroj na čím dál stejnější desky, který šlape zatím vcelku spolehlivě, ale do moderních průmyslových provozů už se s ním nepočítá. Na každý pád devadesátá léta patřila FEAR FACTORY a jejich kreativitě, s jakou dokázali dostat do metalové muziky kdysi odmítané hudební vlivy. Samotnému metalu to stále velmi prospívá a spokojeně z toho žije dodnes.

PS: Paradoxním faktem je, že ke slušnému komerčnímu úspěchu alba pomohla bonusová skladba, kterou je coververze letitého hitu „Cars“ jednoho z pionýrů synthpopu Garyho Numana. Ten si mimochodem na albu střihnul i menší „roli“, když namluvil intro k titulní skladbě „Obsolete“.