BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nové album mlátičů z Los Angeles je na světě. Burton a spol. se stále drží zaběhnutého konceptu "lidé versus stroje", což je znát i z coveru cédéčka. FEAR FACTORY je jednou z velmi originálních amerických smeček, kolem kterých se nese aura zasloužené pozornosti. Koktejl industrialu, trashe, popu a technometalu dává vzniknout jedinečnému stylu Fear Factory. Spojení melodických partů, trashových nášlehů a místy i rapu, to všechno jsou hrdinové z Los Angeles! A když k tomu přidám, že právě touto novinkou završili hledání vlastní tváře a nyní stojí na pódiích, ale i na televizních kanálech VIVA nebo stránkách rockových magazínů jako smečka chladně přesných profesionálů.
A co přesně nové album přináší ?? Tak předně je to více melodií, jako oddech mezi kulometnými dávkami kytarových záseků tlouštíka z Mexika. Úvodní nářezovka "What Will Become" velmi slibně otevírá album zřetelně rozpoznatelným stylem kytaristy Dina. "Damaged" dává jasně najevo, jak má podle Fear Factory vypadat moderní americký metal. Třetí poněkud melodičtější záležitost "Digimortal" podle které je toto album pojmenováno (což si asi každý rád domyslí, že :) splňuje přesně požadavky hitu v amerických televizních kanálech zaměřujících se na rock. Tuhle písničku si každý fanda Fear Factory určitě zamiluje. "No One" je typický vypalovák podle zaběhnuté továrny na strach, vyřvávané refrény stejně jako zbytek skladby, ovšem je cítit, že je to v hloubce tak nějak... promakanější než minulá alba.
"Linchipin" je skladba, ke které FF udělali klip který v součastnosti drtí TV kanál VIVU 2. Střídání melodie s řežbou, prostě typický znak nového alba. "Invisible Wounds" je krásná téměř popová písnička, která mě úplně dostala. Jsem zvědavý co budou na tenhle kousek říkat fandové, já ale říkám že je to bomba. Burton se ve vokálech hodně zlepšil, má mnohem suverénější hlas (myslím v melodiích). Na "Back The Fuck Up" si Fear Factory pozvali rappera z CYPRESS HILL, B - Reala. A rapmetalová halekačka BTFU je skutečnou peckou, rapování podmalovávají Dino s Christianem se svou kytarovou symbiózou. B - Real album řádně okořenil, od Fear Factory umístění rapu na album nebyl špatný tah. Celkově se jedná o nejkvalitnější materiál v celé historii FEAR FACTORY.Myslím že nejen fandové se mají na co těšit!
9 / 10
Burton C. Bell
- vokály
Raymond Herrera
- bicí
Christian Olde Wolbers
- basa
Dino Cazares
- kytara
1. What Will Become
2. Damaged
3. Digimortal
4. No One
5. Linchipin
6. Invisible Wounds
7. Acres of Skin
8. Back The Fuck Up
9. Byte Block
10. Hurt Conveyor
11. Memory Imprints - Never End
Genexus (2015)
The Industrialist (2012)
Mechanize (2010)
Transgression (2005)
Archetype (2004)
Hatefiles (2003)
Digital Connectivity (2002)
Concrete (2002)
Digimortal (2001)
Obsolete (1998)
Remanufacture (Cloning Technology) (EP) (1997)
Demanufacture (1995)
Fear Is The Mindkiller (EP) (1993)
Soul Of A New Machine (1992)
Stale skvely labum
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.