Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nějakou dobu trvalo americkým ERRA, než pochopili, že snažit se dělat dvě věci najednou bez dostatečné koordinace a především kooperace daných oblastí, není ideální přístup. Snažili se totiž masakrovat posluchače djent řezničinou a současně se zalíbit i metalcore publiku. Vznikal z toho trochu hybrid bez jasné tváře a charakteru. Tradiční MESHUGGAH riffy střídala uječená newmetalová selanka. Tak jak se postupně skupina dostávala do větší hráčské pohody, přibývaly zajímavější progresivní prvky a citlivější aranže skladeb, začalo to najednou do sebe zapadat. Předminulá deska „Drift“ již disponovala i emocemi, kytary si přestaly hrát jen na drsné djent řezníky a dokázaly i jemněji a s větší nápaditostí točit neotřelé motivy. Melodický vokál dostal větší drive i jistotu a najednou jsme tu měli kapelu směřující z části až k uječené verzi progresivních post hardcore kapel typu THE FALL OF TROY.
A pokud se z minulé desky „Neon“ zdálo, že se skupina zalekla a zkoušela trochu vrátit do dřívějších poloh, aktuální eponymní album už svým názvem jako by naznačovalo, že tu máme pokus o nový restart. ERRA zřejmě provedli analýzu své historie, pokusili se zapomenout na to překonané a naopak využít všeho, co se povedlo.
Nová deska kombinuje hudební prvky z celé minulosti kapely, nepřináší vlastně nic nového, jen to vše trochu nověji mixuje a aranžuje. Nejsou tak zarputilí jako v začátcích, ani uvolněně rozhýření jako na „Drift“. Zato je zřetelný důraz na kontrasty mezi melodiemi a progresivně ostrými djent pasážemi. Vše bez toho, aby výsledkem byl onen kočkopes z minulosti. Tentokrát to spolu povedeně souzní a navzájem se doplňuje. Skladbám jakoby někdo vdechl život, tvář a emoce. Výsledek podtrhuje výkon obou vokalistů, jejichž polohy jsou sice hodně kontrastní, přesto plně korespondující s hudebním podkladem. A když si skupina pomůže u čistého vokálu zkreslením jako třeba v „Scorpion Hymn“, najednou si nostalgicky vzpomenu na FEAR FACTORY.
ERRA se aktuálně dostali do stejného chlívku jako Angličané ARCHITECTS, jen s tím rozdílem, že tady nepřevážilo líbivé metalcore zarámování. ERRA si zachovali dostatek dravosti a progrese, aby jejich hudba zůstala i zajímavě brutální. A tak, jak se nedokáži srovnat s letošní deskou zmíněných ARCHITECTS, kde mi to z nějakých důvodů nesedí, „Erra“ je mi deskou velmi příjemnou na poslech.
Ať už se skupina topí v melodické slasti „Divisionary“, „Vanish Canvas“ či závěrečné balady „Memory Fiction“, mastí industrial metal v „Scorpion Hymn“, hýří djentově ostrou hrubostí v „Snowblood“ a „Eidolon“ nebo míchá vše dohromady, zůstává její projev uvěřitelný a nekonfliktní. Trochu nevýrazná označení teď používám schválně, neboť přes veškerou výše uvedenou chválu si nejsem schopen odpovědět na otázku, zda se skupině opravdu podařilo překročit svůj stín a vytvořit své nejdokonalejší dílo. Stále mi totiž zůstává kdesi v hlavě schovaný čertík, který šeptá, že „Drift“ bylo přece lepší. Ach jo, to je dilema, ale je to vlastně třeba řešit?
Povedeně zmixovaný djent a metalcore s potřebnou dávkou progrese i agrese. Nic nového v rámci žánrů, ani s ohledem na historii samotné skupiny, ale rozhodně zajímavější a působivější než aktuální deska ARCHITECTS.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.