Nějakou dobu trvalo americkým ERRA, než pochopili, že snažit se dělat dvě věci najednou bez dostatečné koordinace a především kooperace daných oblastí, není ideální přístup. Snažili se totiž masakrovat posluchače djent řezničinou a současně se zalíbit i metalcore publiku. Vznikal z toho trochu hybrid bez jasné tváře a charakteru. Tradiční MESHUGGAH riffy střídala uječená newmetalová selanka. Tak jak se postupně skupina dostávala do větší hráčské pohody, přibývaly zajímavější progresivní prvky a citlivější aranže skladeb, začalo to najednou do sebe zapadat. Předminulá deska „Drift“ již disponovala i emocemi, kytary si přestaly hrát jen na drsné djent řezníky a dokázaly i jemněji a s větší nápaditostí točit neotřelé motivy. Melodický vokál dostal větší drive i jistotu a najednou jsme tu měli kapelu směřující z části až k uječené verzi progresivních post hardcore kapel typu THE FALL OF TROY.

A pokud se z minulé desky „Neon“ zdálo, že se skupina zalekla a zkoušela trochu vrátit do dřívějších poloh, aktuální eponymní album už svým názvem jako by naznačovalo, že tu máme pokus o nový restart. ERRA zřejmě provedli analýzu své historie, pokusili se zapomenout na to překonané a naopak využít všeho, co se povedlo.

Nová deska kombinuje hudební prvky z celé minulosti kapely, nepřináší vlastně nic nového, jen to vše trochu nověji mixuje a aranžuje. Nejsou tak zarputilí jako v začátcích, ani uvolněně rozhýření jako na „Drift“. Zato je zřetelný důraz na kontrasty mezi melodiemi a progresivně ostrými djent pasážemi. Vše bez toho, aby výsledkem byl onen kočkopes z minulosti. Tentokrát to spolu povedeně souzní a navzájem se doplňuje. Skladbám jakoby někdo vdechl život, tvář a emoce. Výsledek podtrhuje výkon obou vokalistů, jejichž polohy jsou sice hodně kontrastní, přesto plně korespondující s hudebním podkladem. A když si skupina pomůže u čistého vokálu zkreslením jako třeba v „Scorpion Hymn“, najednou si nostalgicky vzpomenu na FEAR FACTORY.

ERRA se aktuálně dostali do stejného chlívku jako Angličané ARCHITECTS, jen s tím rozdílem, že tady nepřevážilo líbivé metalcore zarámování. ERRA si zachovali dostatek dravosti a progrese, aby jejich hudba zůstala i zajímavě brutální. A tak, jak se nedokáži srovnat s letošní deskou zmíněných ARCHITECTS, kde mi to z nějakých důvodů nesedí, „Erra“ je mi deskou velmi příjemnou na poslech.

Ať už se skupina topí v melodické slasti „Divisionary“, „Vanish Canvas“ či závěrečné balady „Memory Fiction“, mastí industrial metal v „Scorpion Hymn“, hýří djentově ostrou hrubostí v „Snowblood“ a „Eidolon“ nebo míchá vše dohromady, zůstává její projev uvěřitelný a nekonfliktní. Trochu nevýrazná označení teď používám schválně, neboť přes veškerou výše uvedenou chválu si nejsem schopen odpovědět na otázku, zda se skupině opravdu podařilo překročit svůj stín a vytvořit své nejdokonalejší dílo. Stále mi totiž zůstává kdesi v hlavě schovaný čertík, který šeptá, že „Drift“ bylo přece lepší. Ach jo, to je dilema, ale je to vlastně třeba řešit?