BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dělat dnes heavy metal na plný úvazek, to chce opravdu skupinu plnou celých metalistů. Diktát vydavatelské smlouvy, bezedná propast internetu, v níž mizí autorské tantiémy v megačástkách, a s tím spojená logická snaha uspět (a vydělat si tak) alespoň na poli živého hraní, to všechno staví jasné stylové hranice, za které si ten, kdo chce přesto ve výhni těžkovové ocelářské pece uspět, může jen těžko dovolit zajít.
HELLOWEEN jsou si toho zcela jistě vědomi, neboť oni jsou jedněmi z těch, kteří stáli na úplném začátku téhle cesty. Ovšem jelikož jim zároveň musí být jasné, že skrze nekonečné koncertní omílání „Future World“ a „I Want Out“ to rovněž nepůjde, jsou alespoň (resp. měli by být, aby to bylo naprosto jasné) při nahrávání nových alb poměrně transparentně motivováni k tomu, aby se skutečně snažili zanechat v drážkách toho kterého nového CD hudbu, která nebude sloužit toliko jako záminka k výsměchu vysloužilým a vyčpělým vyznavačům dávné minulosti.
Čtrnácté (původní studiové) dýňové semínko „Straight Out Of Hell“, které vzešlo z tenerifských studií páně Derisových, je pak přesně takovým „motivovaným“ produktem. Nenechá nikoho na pochybách o tom, že jeho autoři jsou velezkušenými rutinéry cechu heavymetalového, ale zároveň s tím předkládá takový materál, z kterého je hodně cítit, že tady skutečně nešlo o nějakou autorskou či nahrávací ležérnost.
Kroniku přímo z pekla otvírá předlouhý opus „Nabatea“, opěvující legendární království, jehož centrem bylo veleznámé skalní město Petra. Heavy/speed metalová příchuť na patře notoricky známá, hudební děj však natolik zajímavý, že skladba si musí získat i sympatie toho, kdo není zrovna tykvovitý ultrafanoušek. To samé platí i o „World Of War“, jejíž ústřední riff zní jako pravá tanková zteč, a třetí v pořadí „Live Now!“, jež naopak působí jako jakási květinová alternativa těžkého kovu. Zajímavé je, že přestože jde už o třetí skladbu alba, posluchačova pozornost je stále oprávněně v pozoru, a to se například o minulém zářezu „7 Sinners“ říci rozhodně nedalo. Hlušina nicméně přesto přichází („Far From The Stars“), ale naštěstí je ihned střídána další porcí umné kovařiny. „Burning Sun“ pálí jako v ní opěvované slunce a vzletný refrén jí pozvedá do pověstných weikathovských výšin, ve kterých to HELLOWEEN vždy slušelo. Vítané uzemnění hned vzápětí dodá pro změnu typická Derisova „Waiting For The Thunder“ (možná vám připomene „If I Could Fly“, ale možná také nějakou úplně jinou), jíž ovšem nelze upřít klávesový lesk a šmrnc a jejich prostřednictvím také další vzhledný bod alba.
Ty pak napočítávám ještě nejméně čtyři (slušivá balada „Hold Me In Your Arms“, výbušné intermezzo „Wanna Be God“, jež by si jistě zasloužilo delší rozpracování, titulní kus coby jednoznačná sázka na jistotu a houpavá „Asshole“ s poněkud zbytečně alkeholovským textem) a nemám tudíž jinou možnost, než „Straight Out Of Hell“ jako celek hodnotit vysoko, možná až nezvykle. Nicméně po těch letech a po těch nespočtech dobře mířených ran, pro které byli HELLOWEN poslední dobou vždy více než vhodným terčem, mi to nečiní nejmenší potíže.
Dělat dnes heavy metal na plný úvazek, to chce minimálně album jako „Straight Out Of Hell“.
7,5 / 10
Andi Deris
- zpěv
Michael Weikath
- kytara
Sascha Gerstner
- kytara
Markus Grosskopf
- baskytara
Daniel Löble
- bicí
1. Nabataea
2. World Of War
3. Live Now!
4. Far From the Stars
5. Burning Sun
6. Waiting For The Thunder
7. Hold Me In Your Arms
8. Wanna Be God
9. Straight Out Of Hell
10. Asshole
11. Years
12. Make Fire Catch The Fly
13. Church Breaks Down
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Sony Music
Stopáž: 60:16
Produkce: Charlie Bauerfeind
Studio: Mi Sueño Studio, Tenerife
Po mnoha posleších „Straight Out Of Hell“ mě bezděky napadá, že má až na pár výjimek blíže k duchu původních „Keeperů“ (to berte prosím s nadsázkou) než pompézně ohlašované dvojalbum z roku 2005. Na „Straight Out Of Hell“ hrají prim poměrně zdařilé melodie a rychlost, přičemž placka obsahuje vše, co činí klasický HELLOWEEN HELLOWEENEM. Příznačný tykvovitý metal derrisovské éry. Posluchači se samozřejmě dočkají i pár pomalejších cajdáků či derrisovských střednětempých vyřvávaček. Asi největším (příjemným) překvapením je pro mě Weikathův song „Burning Sun“. Skvělý vyšponovaný refrén a souboj sólových kytar jak z Weikathova slabikáře speed metalu. V jeho případě se Weiki překonal a složil svůj nejlepší song (minimálně) v tomto století. Zaplaťpánbůh že tentokráte nešáhnul do svého skladatelského suterénu, z nějž se v minulosti vynořil s takovými bolehlavy jako „Can Do It“, „Do You Feel Good“ či „Get It Up“. Kromě „Burning Sun“ řadím k pozitivním momentům písně „Nabatea“, „World Of War“, „Waiting For The Thunder“ a titulní. Zřejmě nejpodivnějším a nejvíce vybočujícím výtvorem (textově i hudebně) je Gerstnerova „Asshole“, jíž si zřejmě s někým vyřizoval účty (hádám, že s kritiky :). Za méně povedenou považuji i jedinou čistokrevnou, avšak ve výsledku unylou a rozplizlou, baladu „Hold Me In Your Arms“. Na závěr musím vyslovit nespokojenost se zvukovým kabátkem jinak povedeného alba.
Novinka Dýní se tváří všelijak - nejdřív hodně nadějně, díky silnému úvodu, posléze průměrně, díky vatě a časté rutině, která při tak velké stopáži (krom v playlistu uváděných ještě bonusové "After Shot Of Live" či hammondí verze "Burning Sun") většinou přichází. Nakonec je ovšem "Straight Out Of Hell" tou spíše povedenější nahrávkou z dílny novodobých Hells. Krom úvodní "Nabataea" se skupině povedly i tradiční hitovice (především "Live Now!", ale ani "Waiting For The Thunder" není úplně marná) a hodně příjemná je i balada "Hold Me In Your Arms". Na opačném konci tabulky pak stojí pokus o QUEENovské "We Will Rock You" v podobě "Wanna Be God" a hoblovačky typu "Far From The Stars". Ale jak říkám, v rámci stylu a možností vývoje či posunu HELLOWEEN slušná nahrávka.
Deris je ako vždy otrasný, ale pri tomto albume mi tam celkom zapadá. Príjemný nadpriemer.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.