Uvědomuji si, že superlativů na první alba německých HELLOWEEN už jste ode mne slyšeli příliš, ovšem mírnit bych se dokázal za úplně jiných okolností, takže v tomto případě opravdu omluvy nečekejte, obzvláště když se nyní dostáváme k druhému dílu legendárního „Strážce“. Ten jednak zaoblil celé dílo takřka dokonalým způsobem a za druhé znamenal ukončení jedné velké kapitoly v kariéře Pekelných dýní, té kapitoly, kdy v jejích řadách ještě dováděl Kai Hansen. Provázanost obou dílů je na první pohled zřejmá, ať už jde o kompaktní zvukovou stránku, stylovou osobitost a barvitost vyjádření či texty zabývající se jak jinak než bojem za lepší svět. Říkáte, že jde o klišé? Možná, ale v podání takovéhoto hudebního díla jsou mi podobné soudy naprosto ukradené. Přesto všechno, co jsem výše zmínil, musím totiž říct, že „dvojka“ znovu posunula vyjadřovací prostředky Němců směrem od ostrých speed metalových laufů, a některé skladby jakoby zde již hledaly cestičku z metalového hájemství. Mám na mysli zejména ty písně, za kterými stál coby autor Michael Weikath. Z dnešního pohledu zvláštní, že?

Hned úvodní ultrarychlá morda „Eagle Fly Free“ o těchto proměnách nic nenapovídá a patří zcela jistě do zlatého fondu HELLOWEEN té doby. Skladba přímo odkazuje na rok starou „jedničku“. O něco málo přírodnější zvuk byl od počátku patrný, ovšem na důrazných riffech, ženoucích skladbu rychlostí letu vzdušného dravce, ba ani na nasazení Kiskeho vypjatého vokálu se to vůbec nepodepsalo. Šlo tak spíše o určité zčitelnění celkového projevu kapely. Velmi zajímavou položku, vyznačující se roztržitě pojatou strukturou, obsahující plno změn a vyhrávek, ale žádné vyvrcholení, představuje Kiskeho „You Always Walk Alone“. Následují Weikathovy veselé popěvky „Rise And Fall“ a „Dr.Stein“, které jakoby navazovaly na Hansenův song „Future World“ z minulé desky. Chytlavé refrény, pozitivní atmosféra, barvitá instrumentace, to všechno je zde k nalezení, byť se obě skladby vyznačují popovou přímočarostí a podobou jakýchsi rozšafných kolovrátků. Poprvé se tak v souvislosti s těmito písněmi mluvilo o HELLOWEEN jako o heavy metalové kapele pro děti. Z mého pohledu nic strašného, naopak tvrdím – sympatické.

Klasickou baladu nalézáme v podobě Kiskeho příspěvku „We Got The Right“, což byl takový méně výrazný pokračovatel „A Tale That Wasn´t Right“ z prvního dějství. V rozmáchlé hymně „March Of Time“ se Michi znovu dostává do pořádných otáček a má mnoho prostoru ukázat, co je skutečně v jeho hlasivkách. Jinak jde o skladbu Kaie Hansena, což je poznat už z pevných, klasicky metalových základů a celkového pojetí, které zde stojí protikladem k neposedným věcem typu již zmíněných „Rise And Fall“ a „Dr.Stein“. Tyto diference dělají album velmi pestrým a z mého pohledu zajímavým. Studiová práce Tommyho Hansena byla však natolik soustředěná, že si i přes podobné rozdíly nahrávka uchovává ucelenou fazónu.

Největší hitovkou je zjevně „I Want Out“, píseň, která se stala doslova generační hymnou všech fanoušků melodické metalové hudby konce osmdesátých let. Jejím autorem byl znovu Kai Hansen a jestli se říká, že je dobré odejít v nejlepším, pak tahle skladba je toho dokonalým symbolem. Nevím, zda-li měl Hansen zaječí úmysly již v době, kdy druhý díl „Strážce“ teprve tvořil, ale je fakt, že byl v té době v kapele jediným, kdo nechtěl, aby HELLOWEEN pokračovali cestou příznivě nakloněné stylové otevřenosti a popovějšího výrazu, což důrazně deklamoval na debutu jeho GAMMA RAY o rok později. Píseň „I Want Out“ se každopádně stala obrovským hitem, který výrazně přispěl k popularitě kapely, a znamenala pomyslné vyvrcholení celé klíčníkovy ságy. Poslední Hansenovou věcí je skladba „Save Us“, která představuje další trefu do černého. Vynikající speed metalový song, tolik vzdálený obecnému klišé, jakým tento styl hudby později oplýval, chytlavý, s originální a dobře poslouchatelnou melodickou linkou, zahraný v ostrém tempu, kde kytarové duo doslova exceluje, aniž by to skladbu zazdilo a potlačilo jejího hitového ducha.

Odpovědí na epos „Halloween“ je pak Weikathova rozsáhlá titulní kompozice „Keeper Of The Seven Keys“, tentokráte dokonce rozpracovaná na ploše celých patnácti minut, jež zde prochází mnoha fázemi od akustických vybrnkávaček až po bleskurychlé kytarové kotrmelce. I dvojka „Strážce sedmi klíčů“ je tak v každém případě dílem, jaká v ranku melodické metalové hudby nevznikají každých deset let, natož každý rok. Legendární nahrávka, svěží, odlehčená, prostá jakékoliv metalové urputnosti a ortodoxnosti a jednoduše plná skvělých songů.