BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co říct k albu, které ve své době oslovilo miliony fanoušků napříč Evropou, Severní i Jižní Amerikou a znamenalo výrazný restart melodického pojetí metalové hudby? Je těžké si dnes představit, že by klasicky metalová skupina prakticky přes noc vzedmula takovou vlnu zájmu, jako je to nyní běžné leda tak u skupin typu MY CHEMICAL ROMANCE nebo LINKIN´ PARK. Tedy mainstreamových věcí přímo nasazovaných do všemožných globálních hitparád. Titulky jako „Heavy metaloví BEATLES“ nebo „Nástupci a dědicové odkazu IRON MAIDEN“ nebraly tehdy konce a nadšením nešetřila ani kritika. Ovšem nejdůležitější věcí pro vzestup popularity Pekelných dýní byla skutečnost, že tehdejší mladá generace fanoušků, nepamatujících nástup Nové vlny britského heavy metalu z kraje osmdesátých let, přijala právě HELLOWEEN za své a to naplno a bez jakýchkoliv kompromisů.
Sága „Keeper Of The Seven Keys“ učarovala svojí barvitostí a natolik odlehčenou melodikou, že se k HELLOWEEN počali hlásit i lidé do té doby zcela nezasažení heavy metalovou hudbou. V druhé polovině osmdesátých let zkrátka vypukla kolem německého kvintetu hysterie, nemající dodnes (snad s výjimkou finských NIGHTWISH) v oblasti evropské melodické a rychlé metalové hudby obdoby. Díky přijetí Michaela Kiskeho za mikrofon se náhle rozprostřela před (do té doby velmi přímočarými) HELLOWEEN krajina pohádkových možností zcela nového hudebního vyjádření. Mladý Michi přes své tristní zkušenosti s účinkováním v jakékoliv kapele, byl v té době již světovou extratřídou a zpěvákem vládnoucím čistým hlasem nadstandardního rozsahu, kterého by si ve svých řadách přály i světově mnohem proslulejší špičky. Jeho projev jednoznačně umožnil speedmetalové úderce další růst. Když k tomu připočteme vrcholnou skladatelskou formu pánů Kaie Hansena a Michaela Weikatha nebo zaštítění studiových prací vynalézavým Tommym Hansenem, dostaneme prvotřídní skvost.
Původní plán skupiny nahrát a vydat oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ dohromady jako dvojalbum nevyšel. Vydavatelství Noise Records bylo zkrátka z komerčních důvodů proti a striktně trvalo na oddělené realizaci. První díl obsahuje většinu skladeb, za kterými jako autor stojí Kai Hansen. Celkově se jedná (oproti dvojce) o materiál více korespondující se speedmetalovou fazónou z minulosti. Pohádková fantasy stylizace patrná již z obalu desky, podpořená texty překvapivě netvořícími jednolitý koncepční příběh, nýbrž pouze útržkovitě opěvujícími hlavní téma, kterým byl nepsaný boj mezi silami dobra a zla, kytarové duely Hansena s Weikathem a zejména celková barvitost vyjádření s bohatými aranžemi a klávesovými dokresy. Velmi přístupný a až pohádkově hravý výraz Němců se zkrátka oprostil od jakékoliv tupé ortodoxnosti a mířil nekontrolovatelně do hájemství, kde se ještě nikdy žádná z heavy metalových skupin nenacházela.
Když pomineme nástup nahrávky v „Initiation“ se všemi majestátně znějícími fanfárami a dechy, ale i její zakončení, kde instrumentálka „Follow The Sign“ opravdu působí jako dokonalý soundtrack k pozorování jakýchsi éterických panorámat okolo pohádkového labutího jezera, zůstane nám pouhých šest skladeb. Šest skladeb, které změnily vnímání rychlé metalové hudby jako čehosi zastaralého, urputně neměnného a prostého rozmanitosti a vývoje. Hned úvodní Hansenovská „I´m Alive“ byla šokem, natolik se zvuk HELLOWEEN oproti době nedávno minulé obohatil. Dokonale kultivovaný a velmi příjemně poslouchatelný Kiskeho vokál, v kombinaci s vrstevnatými a bleskurychle se střídajícími party kytarové dua Hansen/Weikath, i vytaženou basou Marcuse, působil oproti nasupěnému pojetí „Walls Of Jericho“ jako z jiného světa. Přes všechny své nebeskopekelné vyhrávky, kytarové breaky a trilkující sóla mířila tahle skladba k cíli se vší přímočarostí. Následoval první a zřejmě nejslavnější skladatelský zápis Michaela Kiskeho v podobě skladby se singlovými ambicemi (v té době velmi často prezentované na pódiích) - „A Little Time“, která obsahovala zajímavé intermezzo, kde se tempo zpomalí a spolu s kytarovými kily zde slyšíme tikání desítek budíků. Pokračovalo se dál a v „Twilight Of The Gods“ se znovu materiál dostal do pořádně rychlých obrátek. Doslova bohovská melodická linka vzdouvala skladbou do nadpozemských výšin, vše vrcholila v překrásném refrénu, kde se Michi Kiske ukázal v tom nejlepším světle.
Weikathova „A Tale That Was n´t Right“ patří dodnes k nejznámějším metalovým baladám všech dob a její refrén se později stal doslova kultem, mimo jiné i v těch nejzapadlejších vískách naší země. Největším hitem alba navždy zůstane veselý kolovrátek Kaie Hansena „Future World“. Dnes jasná definice tehdejšího směru kapely a až notoricky známý song, na jehož odkaz současní HELLOWEEN ani po těch třiadvaceti letech nezapomínají. Vše posléze vrcholí v třináctiminutovém reji lesních žínek, čarodějnic a dalších strašidýlek „Halloween“, tedy skladbě, která se i díky klipovému zpracování stala flagboatem celého alba. „Halloween“ byl zkrátka napchán příjemně poslouchatelnými kytarovými breaky, mnoha zvraty temp a krkolomnými sóly, takže strhující finále se vším všudy. Nikdo si nemohl přát lepší zakončení.
Význam této nahrávky na pozdější speed metalovou scénu je nedozírný, přesto musím říct, že bez druhého pokračování by výsledek i přes svou nadčasovost nebyl zcela úplný a působil by z dnešního pohledu v diskografii HELLOWEEN jaksi náhodně. A tak oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ považuji za zcela rovnocenné a od sebe neoddělitelné.
První polovina jedné z nejdůležitějších událostí celé heavy metalové historie. Album, z kterého dodnes čerpají stovky následovníků. Něco co nelze opakovat.
Michael Kiske
- zpěv
Kai Hansen
- kytara
Michael Weikath
- kytara
Marcus Grosskopf
- baskytara
Ingo Swichtenberg
- bicí
1. Initiation
2. I´m Alive
3. A Little Time
4. Twilight Of The Gods
5. A Tale That Was n´t Right
6. Future World
7. Halloween
8. Follow The Sign
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Vydáno: 1987
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 39:06
Produkce: Tommy Hansen, Tommy Newton
Studio: Horus studio, Hannover
Jelikož „keepři" nebyli prvním albem, které jsem od HELLOWEEN slyšel, nikdy jsem jim nepropadl úplně. Zvuk mi nebyl úplně po chuti a obecně vzato je mi v tomto stylu víc sympatické tvrdší pojetí a „keepry" mám díky určitým písním zaškatulkovány jako dost vyměklá alba. Kiske taky nikdy nebyl můj velký favorit, proto to už si tyto desky v současné době prakticky nepouštím. Jedničku mám o fous radši, protože se tu přeci jen víc tlačí na pilu a je vidět, že se jedná hlavně o Hansenovy nápady. Jako milník pro vývoj speedmetalové scény je to určitě těžko zpochybnitelná deska, ale materiál samotný já osobně dokonalým rozhodně neshledávám.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.