Na sklonku osmdesátých let minulého století se pomyslný štafetový kolík metalové evoluce na chvíli ocitl v Německu. Bez ohledu na stálice jako IRON MAIDEN či METALLICA, které už si tou dobou jasně jely svou vlastní soutěž, se na území někdejší Germanie v podstatě najednou vyskytlo několik spolků, které těžký kov prováděly revolučním způsobem se zvýšeným rychlostním stupněm a výraznou melodickou nádivkou, jíž vévodil vysoký hlas zpěvákův (ano, tehdá se prostě na příslušné procentuální zastoupení žen až zas tolik nedbalo, jestli se tedy vůbec kdy něco takového v kovovém království řešilo).

HELLOWEEN, GAMMA RAY, BLIND GUARDIAN, RAGE, případně v druhém sledu HEAVENS GATE, ten výčet je samozřejmě naprosto jasný, stejně jako to, že v každém ze jmenovaných spolků šlo o skutečně mimořádné pojmy, které se zapsaly jako tu menší a tu větší milníky do heavymetalové historie. Jedno jméno nicméně dosud nepadlo, přestože do popsané společnosti patří plným právem. A ano, jsou to CHROMING ROSE, kapela z bavorského Sendenu, která na svých prvních třech albech mohla klidně být regulérním sparing partnerem HELLOWEEN.

Založeni v roce 1985 jako CROMIUM ROSE se nejprve chvilku hledali (demo „Born To Destroy“ z roku 1988), aby s příchodem znamenitého zpěváka Gerda Salewskiho definitivně dozráli do podoby, z níž se každému příznivci speed metalu sbíhaly sliny ve zvukovodech. A už debutové album, pojmenované po slavném francouzském králi Ludvíkovi XIV., je přesně v tomto duchu vyvedené od začátku až do úplného konce.              

Jestliže v pravém, poctivém speed metalu bylo vždy cosi blouznivě opojného, pak v tom CHROMING ROSE jeli hned od začátku. Bublající dvojkopák, rafinovaná riffová práce kytary a k tomu husí kůži vyvolávající melodie, jimž na důrazu až téměř smrtelně nebezpečném přidávaly zmiňované výšiny, v nichž se pohyboval muž za mikrofonem. Třičtvrtěhodinka debutu „Louis XIV.“ jede v podstatě jen v popsané linii a nedá díky tomu jednomu vydechnout.     

Po jakémsi revolučním intru takto hned zahrozí „Power And Glory“, vyšperkovaná drobným ťukáním na xylofon v nebetyčném refrénu, hned po ní stejně na prach rozmetající „Pharao“ a ostrý úvod do alba zakončí „10.000 Miles“, v níž se sice drobet zpomalí, ale o to více povznášející je znovu refrén. A samozřejmě, když se po sóle ozve neodolatelné pískání jakoby do pochodu, je to jako třešnička geniality, kterou jiní na svých speedmetalových dortech neservírují. Přemostění k další skladbě obstará námětem vážná, ovšem neméně pomalejší a příjemně melodická „Right To Die“, po níž už se jasným plamenem rozhoří předlouhá titulní věc, shánějící všechny speedmetalové ovečky na jedno místo, z nějž je nechá (s francouzskou výslovností jména jejího hlavního hrdiny) nad předvedeným hudebním dějem jen znovu a znovu žasnout.        

Ale všechna esa z rukávu v tuto chvíli ještě rozhodně vytažena nejsou. „Gods Of Noise“ je totiž další hymnou CHROMING ROSE, v jejímž uhánějícím tempu se prezentují přesně tak, jak zní i titul skladby samotné. Troufalé, leč bezpochyby srozumitelné. Pokračujeme s poctivou metalovou podstatou „You And I“ a přestože následující „Angel“ jí napodobí v ubrání na rychlosti, v refrénu je znovu neskutečně silná, jak to jen hlasivky Gerda Salewskiho umí. A když si myslíte, že závěrečná „Shoot The Fox“ („Iodle Dodle“ je samozřejmě jen vtípek na úplný konec alba) už ani nebude mít čím vás překvapit, vytasí se se svým jiskřivým flamencovým úvodem a ještě jedním parádním refrénem na první dobrou.      

Tolik ocelové kvality na jednom místě byl vskutku pozoruhodný okamžik a podle toho také měla vypadat budoucnost CHROMING ROSE. Tou dobou se totiž psal rok 1990 a myslím, že můžu s klidem prohlásit, že mezi jinými ležel svět u nohou i právě jim.