Pokud sledujete dlouhodobě dráhu britských PARADISE LOST, tak pro vás nebude žádnou novinkou, že tahle stěžejní temně metalová formace, která v devadesátých letech řádně hnula s evolučním potenciálem veškeré metalové hudby, se v současnosti vrací prostřednictvím svých posledních nahrávek až kamsi do své takřka dvacet let staré minulosti. Činí tak však s patřičnou pokorou k fanouškům či lidem, které jejich muzika zasáhla v jakémkoliv období jejich cesty. Tudíž bere na vědomí většinu etap svojí existence a propojuje je v další silný celek, díky čemuž lze PARADISE LOST považovat za kapelu s vlastním nepřeslechnutelným rukopisem.

Přesněji řečeno, současní PARADISE LOST jsou již tak zkušenou a vyhranou kapelou, že ačkoliv jejich současný výraz má tendence oslavovat období alba „Icon“ (1993), činí tak s obrovským nadhledem a s uvědoměním si všeho, co již kapela v minulosti nahrála. Svou novou tvorbu situuje kapela spíše jako soudržně znějící a citlivě poskládaný rekapitulační konglomerát základních atributů své tvorby napříč většinou své dráhy, než jako velkohubě ohlašovaný návrat k doommetalovým kořenům pošlapávající stylově otevřenější a dospělejší díla z mezidobí.

Na novince, která si mimochodem drží zhruba shodnou kvalitativní úroveň jako její dva předchůdci, si zřejmě najdou své klady všichni ti, kteří oblibují PARADISE LOST ve většině fází jejich dráhy. Oddaní fanoušci jihoanglického kvintetu rozhodně zklamaní nebudou a co o ní budou soudit ostatní je bez tak úplně jedno.

Z dnešního zpětného pohledu je patrný přechod PARADISE LOST z pozice trendsetterů, ať už metalových nebo moderně rockových, do pozice stálice odvádějící vždy alespoň dobrou práci, stálice na kterou je vždy spoleh, ale již neohromuje inovativním přístupem a svěžejší eklektickou nebojácností. Tento přerod proběhl zhruba někdy v průběhu minulé dekády, takže novinka „Tragic Idol“ je ve všech směrech albem pro jejich dlouholeté fanoušky, kteří jejím prostřednictvím dostanou další várku kvalitní hudby.

Pěvecký projev Nicka Holmese se již před lety ustálil zhruba někde na půli cesty mezi hlubším výrazem reprezentující doommetalové klenoty první půle let devadesátých a čistším a civilněji pojatým zpěvem z o něco pozdějšího období. Skladatelský rukopis Grega Mackintoshe je znovu na první poslech rozpoznatelný a je spolehlivou značkou jejich hudby. Jeho kytarové kaskády v kombinaci se zemitějšími party Aarona Aedyho rovněž.

Nyní Greg Mackintosh sice část své invence vkládá rovněž do vlastního hrubozrnějšího projektu VALLENFYRE, jehož produkce se pohybuje přeci jen blíže k hranici kde se setkává doommetalová ponurost s deathmetalovou brutalitou, ale právě díky tomu  můžou PARADISE LOST setrvat u svého otevřenějšího výrazu a využívat nepřeberné množství prvků jakými se vykazovali v průběhu své pestré dráhy, tedy nejen čerpat z jejího (mnohými oslavovaného) úsvitu. „Tragic Idol“ je pravé album pozdních a do jisté míry i rekapitulačních PARADISE LOST, které je dělané zejména pro jejich fanoušky. Znovu tedy dobrá, vyrovnaná, ale i poměrně nenápadná nahrávka, jejíž vrcholy spatřuji ve třech skladbách – „Solitary One“, „Fear Of Impending Hell“ a „Worth Fighting For“.