Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
JUNIUS na své poslední desce přicházejí s žánrovým posunem směrem k přímočařejšímu a i tvrdšímu vyznění, které si zachovává vše ze své někdejší éteričnosti a atmosféry a přidává v některých skladbách velmi funkční šlapavé metalové pasáže. Výsledek je, navzdory až metalové tvrdosti, mainstreamovější a chytlavější.
Mnohdy mě v souvislosti s albem „Eternal Rituals For The Accretion Of Light“ napadá slovo gotika mnohem častěji než postrock, při některých pasážích tu cítím pach PARADISE LOST, ANATHEMY, jindy dokonce DEFTONES, a to mě u JUNIUS trochu znejišťuje. Nic to ale nemění na tom, že si kapela uchovává svoji rafinovanou podmanivost a melancholii. Jen už skladby nejsou tak ambientně křehké a tvárné. Mihotavou mlhu nahrazují hitové melodie a u každé jiné kapely by mi tato změna přišla zvláštní a možná i neakceptovatelná, ale tady to sedí. Jen si musím trochu zvyknout, že je na přebalu napsáno JUNIUS.
7 / 10
Sotera (2026)
Eternal Rituals For The Accretion Of Light (2017)
Days Of The Fallen Sun (EP) (2014)
Reports From The Threshold Of Death (2011)
Split s ROSETTA (2011)
Split se JUAREZ (2010)
The Martyrdom Of A Catastrophist (2009)
The Fires Of Antediluvia (EP) (2007)
Junius (2007)
Blood Is Bright (EP) (2006)
Forcing Out The Silence (EP) (2004)
Hiding Knives (Mini-Single) (2004)
From The Isle Of The Blessed (Promo) (2004)
Syrovější technický death, plný klišé, ale bez přehnané usedlosti. Přímočařejší přístup a razance albu sluší, jen vokál je po odchodu původního zpěváka jednotvárný. Proti předchozímu albu „Phantazein“ je tak novinka o něco šedivější a méně živelná.
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
