BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože PARADISE LOST dosáhli s albem „Draconian Times“ velkého úspěchu, nezastavili se vývoji. To byl první a zásadní fakt. S přirozeností sobě vlastní, nebojácně vstoupili do zcela nové kapitoly. Nahrávka „One Second“ je tedy zastihla v momentě, kdy definitivně opustili vody metalového hájemství a vrhli se na kombinování temně rockových nálad s vkusně dávkovanou elektronikou. A čas, který tohle album dokonale prověřil, mne jen utvrdil, že to byl tenkrát krok správným směrem.
Vlastně i z řad metalových fanoušků, nedocházelo k příliš velkým protestům a dílo si nakonec našlo mnoho příznivců, jak mezi letitými, tak zcela novými posluchači. Jednalo se vlastně o moderním zvukem opracovaný pomník, oslavující jejich vzory, rekrutující se zejména z gothicrockové scény poloviny osmdesátých let. PARADISE LOST si zde však opět nespletete.
Nepochybně čitelnější a písničkovější struktura skladeb kapele velmi slušela a Nickův civilně pojatý hlas dosáhl v tomto období zřejmě nejlepších výsledků. První digitálně nahrávané album PARADISE LOST tak bylo připraveno pod taktovkou chlapíka říkajícího si Sank, který se stylově rekrutoval spíše z oblastí alternativně rockové, potažmo i elektronické hudby, a ten dokázal z ex-metalové kapely, jinak toužící po neustávajícím progresu, vycedit opravdu maximum. Z toho vyplývá, že tehdejší Mackintoshova záliba v keyboardech a programování našla v tomto studiovém fachmanovi spolehlivého kormidelníka. Zkrátka a dobře, kapela si vybrala jako producenta nepříliš okoukaného člověka, který nejlépe pochopil její hudební vize.
Co mne však ve své době udělalo největší radost, byla skutečnost, že samotní PARADISE LOST znovu předložili kolekci dvanácti skladeb, mezi kterými se nenacházela ani jedna, o které bych mohl říct, že nějakým způsobem celek narušuje nebo v něm působí nepatřičně. Kvalitativně šlo tedy znovu o prvotřídní skvost, který posunul kapelu úplně jinam a splňoval nejpřísnější kritéria na tvorbu těchto Britů, ať by hráli cokoliv.
Už od klavírem zkrášlené titulní hymny „One Second“ bylo jasné, že půjde o věc, která rozhodně jen tak nezapadne a která zní zatraceně aktuálně. Dobře si pamatuji na husí kůži jakou u mne vyvolal první poslech. Což o to, nahrávek, které upoutají hned a brzy se oposlouchají je mnoho, ale zde cítím mrazení ještě když si to album pustím dnes. Nebývalá chytlavost, opatřená sugestivní atmosférou, která nutila k dalším a dalším soustředěným poslechům se nevyhýbala žádné z položek. Měl jsem zkrátka tenkrát v létě 1997 hodně co poslouchat a užívat si to.
Svižné skladby jako „Say Just Words“ nebo „Soul Courageous“ se staly pomníkem gothicrockovým titánům osmdesátých let. Skvělá byla rovněž „Mercy“, která jakoby zhudebnila obdiv k jiným velikánům světové populární hudby, a sice k DEPECHE MODE. Přes tyto inspirace zůstali PARADISE LOST svojskou a originální kapelou, jejíž rukopis byl i v tomto období největší náklonnosti k rockovému mainstreamu a moderním zvukovým vychytávkám zřetelně rozpoznatelný.
Co na tom, že se většina členů nechala ostříhat, že se skladby jaksi zčitelnily a místo hutnějších kytarových válů byly decentně opatřeny moderními elektronickými prvky, když to celé fungovalo znamenitě? Aniž by podcenili uměleckou stránku, tehdejší PARADISE LOST zkrátka bavili, takže opravdu nemám sebemenších výhrad ke změnám, jaké u nich tenkrát probíhaly, naopak si myslím, že „One Second“ je absolutním vrcholem jejich tvorby. Chytlavé a ve své době moderní album, s mnoha skvělými songy a znamenitým zvukem.
Ne každé metalové kapele se podaří nahrát takto svěží, chytlavou a smysluplnou rockovou desku, v níž i méně známé položky působí silně a nadčasově. Tak třeba zlověstná „Lydia“ - to je prostě hřmotné monstrum, které vás svou atmosférou dokonale přiková. O „The Sufferer“, která v sobě kombinuje ambientní fáze s klenutými nápěvy ani nemluvě. Stejně tak teskné atmosférické záležitosti z druhé poloviny alba jako „Disappear“ nebo „This Cold Life“ představují PARADISE LOST na vrcholu svých tvůrčích sil.
Geniální album. Ne každé metalové kapele ( a to myslím i na ta největší jména) se podaří takto bravurně vybruslit ze svého původního stylu a nahrát bezchybnou, moderní, chytlavou a svěží rockovou desku. Dark rock lehce šmrncnutý elektronikou nejvyšší světové extratřídy.
Nick Holmes
- zpěv
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaron Aedy
- kytara
Steve Edmondson
- baskytara
Lee Morris
- bicí
1. One Second
2. Say Just Words
3. Lydia
4. Mercy
5. Soul Courageous
6. Another Day
7. The Sufferer
8. This Cold Life
9. Blood Of Another
10. Disappear
11. Sane
12. Take Me Down
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Vydáno: 1997
Vydavatel: Music For Nations
Stopáž: 51:30
Produkce: Sank
Album, ke kterému jsem z celé diskografie Ztraceného ráje přilnul nejvíce. Skvělý návaz na podařeného předchůdce bez popření svých kořenů zapříčinil, že si mé posluchačské vjemy zafixovaly Ztracený ráj právě v tomto temně rockovém feelingu, jenž kapele neskutečně slušel. Na následujícím „Host“ se to chlapcům už trošku vymklo kontrole, ale to je již jiný příběh. V roce 1997 se sešla třináctka silných písní, tvořící celek nejlepšího a nejdospělejšího alba PARADISE LOST.
„One Second“ zůstává i po čtrnácti letech nepřekonatelnou položkou v historii PARADISE LOST. Album samotné přináší fantasticky vyrovnanou směsici všech možných hudebních vlivů, kterými si kdy britové až do dnešního dne prošli. I díky tomuto faktu bych ho nazval jednoznačným vrcholem, k němuž ovšem skupina nedošla náhodně, ale po třech masivních nablýskaných schodech v podobě tria předchůdců.
Album není toliko temné, nicméně právě jistý doomový vánek ranných opusů, dodává zvláštní druh návykového smutku, jež kapela paradoxně umocňuje ještě větším odlehčením hudebního výraziva a dalšími experimenty s popovými syntetizátory.
Nenápadná grafika obalu této celistvé, intenzivní, citlivé a hlavně, vůči legiím uměle se trápících gothic kapel, uvěřitelné kolekce jakoby sama o sobě charakterizovala krásu rozhrešení a smíření se s životními osudy.
Pesničkoví, alternatívno-rockoví, melodickí, elektronikou obohatení PARADISE LOST sa bez zbytočných metalových póz postarali o jeden z najlepších albumov 90-tych rokov. Každá skladba je samostatná, chytľavá, zapamätateľná a predsa prepojená s ostatnými. Niečo podobné sa kapele sčasti podarilo len na neskoršom "Symbol Of Life".
Tento album je moja najobľúbenejšia 51 minút trvajúca sekunda.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.