Po úspěšném dobytí ztracených pozic na evropské heavymetalové scéně deskou „Master Of The Rings“ potřebovali němečtí HELLOWEEN jakési potvrzení toho, že jejich návrat na výsluní není žádná krátkodobá záležitost, ale že to myslí opravdu vážně. Dalším záchytným bodem nad propastí neúspěchu se stalo album „The Time Of The Oath“, které ani o píď neuhnulo z nastoleného kursu a nedůvěřivé fanoušky zcela uklidnilo v tom, že žádné další odklony od metalu nehrozí.

Větší prostor pro skládání dostal Andi Deris, ale lze jen těžko určit, jestli to je nebo není pro „metalové“ dobro věci - paradoxně (coby rockový matador) je autorem nejrychlejších věcí na desce, tzn. „Before The War" a úvodní písně, ale zároveň obsadil i protipól v podobě „cajdáku“ „Forever And One“. Z tohoto tria u mě stoprocentně obstojí pouze první zmíněná skladba, oproti tomu pomalá píseň dost trpí Derisovým ukňouraným projevem. Podobný problém má i ploužák „If I Knew" od Michaela Weikatha - refrény jsou povedené a i zpěv v nich je zcela OK, ale jakmile Andi zpívá ve sloce (a je jedno, která z těch dvou věcí to je), tak se teplota přehrávače rapidně zvyšuje, čísla na displeji se zbarvují na růžovo a vy dumáte nad tím, že název předchozí Andiho štace se k jeho projevu přeci jen hodil trošku víc. U většiny dalších skladeb je Derisův projev naštěstí silovější a ačkoliv se prakticky nikdy nevymaní z rockového zabarvení (až na pár absolutních výšek, do kterých ale samozřejmě nešplhá tak často jako jeho předchůdce), razanci alba to na ničem neubírá.

Roli „třetího do party“, co se autorského vkladu týká, převzal tentokrát od Rolanda Grapowa Uli Kusch, který na „Master Of The Rings“ skladatelsky vůbec neparticipoval. Všechny songy sice napsal společně s Andim Derisem, ale coby člen rytmické sekce kapely nenechal Marcuse ve štychu a dal jeho nástroji hezky vyniknout - ve „Wake Up The Mountain“ hraje baskytara hlavní roli hned v úvodu a v „Anything My Mama Don´t Like“ nádherně „zvoní“ (zvuk tolik typický pro Duffa McKagana) během slok. Celkově vzato jsou Uliho písně pro mě osobně nejzajímavější - chytlavé, pestré a hlavně mají vysoký stupeň vítaného „groove“ faktoru. Již zmíněný Roland dostal prostor pouze pro jednu skladbu, snad ho ale mohlo těšit, že se jednalo o titulní věc, tentokráte netradičně umístěnou až na úplný závěr. S přehledem se jedná o nejryzejší metalovou záležitost, kterou na albu najdete - téměř klasický riff, temný text a atmosféra s apokalyptickým závěrem. S délkou sedmi minut by to na většině jiných alb byla jasně nejepičtější píseň, ale tady tomu tak není, protože principál Weikath ho díky „Mission Motherland“ překonal ještě o dvě minuty. Tento kousek vnímám jako poslední cihlu do časoprostorového mostu, který kapela postavila mezi její (tehdy) aktuální tvorbou a úspěšným obdobím „Keeperů“. Dost výrazně mi připomíná jeho dva sourozence ze závěrů obou kultovních alb - dlouhá, ale nenudící stopáž, propracovaná a dramatická struktura a ani celkovou kvalitou nikterak nezaostává. Weikath se na „Time Of The Oath" vůbec docela vytáhl. Kromě obligátní (normálně bych použil slovo „vánoční“, ale už mi to připadá až moc často opakované) šablonovité „Power“ a příjemně kvapíkové „Kings Will Be Kings“ je mým tajným tipem „Steel Tormentor“, který se sice na první poslech moc nezdá, ale o to déle pak zůstane pod kůží.

Proti předchozímu albu mi připadá, že mírně utrpěla produkce. Pořád je to sice lepší, než období před „Chameleonem“, ale člověk by čekal spíš zlepšení než naopak. Celkově nemá zvuk vůbec „koule“ a v některých pasážích není Deris vůbec slyšet a je dost utopený. Ale to je asi tak jediná kaňka na jinak solidním a vyváženém albu. Pokud bych měl navázat na úvod recenze, tak HELLOWEEN díky „The Time Of The Oath“ svou opětovně dobytou pozici rozhodně nepustili.