A pak zbyli tři. Ne nejde o známý titulek, který kdysi dávno ohlašoval novou éru legendárních GENESIS poté, co z této rockové klasiky po Peteru Gabrielovi odešel i kytarista Steve Hackett. Ale situace u dnešních KORN se tak trochu podobá té, kterou prožívali před třiceti lety právě artrockový klasikové, kteří tehdy nezadržitelně spěli do svého dospěláckého období. Z řad KORN totiž (možná) dočasně odešel i bubeník David Silveria, tedy již druhý člen ze základní pětice. K nahrávání bicích nebyl povolán nikdo menší než Terry Bozzio – machr a virtuóz, který má za sebou bohatou třicetiletou dráhu. Je tedy pravděpodobné, že KORN se plynule přehoupli do zcela nové fáze vlastní kariéry. Z dřívějších postpubertálních rozpolcenců jsou dnes již pánové ve středních letech, kterým už moc nejde o to bořit zaběhlé hudební šablony. Svůj typický styl totiž definitivně dotáhli do všeobecně přijatelnější podoby a jejich alba nám tak každé dva roky nabízejí pořádnou dávku osvědčené kvality.Vlastní, léty vypilovaný styl je už pouze kosmeticky posouván, podle momentální chuti hlavních protagonistů a to směrem k spřízněným temně rockovým či elektronickým žánrům. Vlastně ať na to nahlížím z kterékoliv strany, oni jsou dnes KORN už také skutečnou klasikou.

Letošní bezejmenné album si pod svá ochranná křídla připevnil producent Atticus Ross. Člověk, který je mimo jiné zodpovědný za poslední nahrávky NINE INCH NAILS a je to na výsledku opravdu znát. Vlivy současného industriálního mainstreamu lze vystopovat z většiny skladeb, kterými zde prorůstají více než kdy jindy různé samply, ruchy a syntetizátorové zvuky. Album je také dokonalou ukázkou toho, jak moc semknutě může znít takto zvukově bohatý nosič, který vlastně na první poslech působí celkem nenápadně a bez stěžejních bodů. Je to však velký omyl vyvolaný skutečností, že nové skladby obsahují větší počet figur, netradičních kytarových partů, změn i zvukových vrstev přispívajících k panoramatickému efektu nahrávky a tak se na novince dříve bezprostředně viditelná přímočarost mezi to všechno trochu rozmělňuje. Svým způsobem jde o jedno z nejprogresivnějších děl KORN z poslední dekády, které oceníte až po několika posleších. Je zde několik momentů a skladeb, které nemají v dosavadní kariéře souboru obdoby. Tak třeba artová „Killing“ coby mohutný growl metal s mnoha změnami, melancholickou minifází uprostřed a deathovým finále. Další lahůdkou je klavírem podbarvená Vinnland tryzna „Do What They Say“, ve vypjatějších chvílích vyztužená pomalou sabbatovskou riffopalbou a úpěnlivými výkřiky sténajícího leadera Jonathana Davise. Jsou zde i osvědčené nosné pilíře stojící na výrazných refrénech jako hned úvodní „Starting Over“ nebo pouliční aerobic rozzuřených transformerů v „Hold On“. Na jemnější strunu zahraje hned několik songů patřících zde k tomu nejlepšímu. Vedle pilotního singlu „Evolution“ je to zejména syntetická diskotéka „Love And Luxury“ a okázalá „Kiss“ coby pomalejší věc s chytlavou zpěvovou linkou. Závěrečnou „I Will Protect You“ je možné brát jako pravděpodobnou ukázku věcí příštích.

Zpěv Jonathana Davise je už tak nějak dle reálných předpokladů lepší než kdykoliv dříve a dostává se do oblastí, ve kterých byste jej před nějakými třemi až šesti lety hledali opravdu jen velmi těžko. Rytmika ještě více zmohutněla a dostalo se jí sympatické moderní podpory od drásavých elektro podkladů a praskajících diod. Vlastně už na minulém albu „See You On The Other Side“ (2005) jsem měl pocit, že KORN velmi touží po odklonu od nu-metalové formy směrem k ohebnějšímu poetickému výrazu, ale zde je vše dotaženo tak, jak mělo být už před lety. Minulé album se dostávalo do paměti snadněji, obsahovalo několik výrazných songů, o jejichž chytlavosti není třeba polemizovat, ale pocit, že se kapela úplně neodevzdala výsledku a stále hledala přidržujíc se svého jistého, byl z něho dost cítit. Letošní novinka je bezesporu lepším albem a „See You On The Other Side“ (2005) jen cestou k němu, protože hranatý polopatický nu-metal typu „Coming Undone“ v jejich současnosti opravdu nenajdete. Pro mne je tak „Untitled“ (2007) vedle „Issues“ (1999) a „Untouchables“ (2002) nejlepším albem KORN.