Co nám tady vlastně zanechala nu-metalová vlna, která se naší kytarovou scénou před několika lety prohnala? Kde je celá generace kapel, které kombinovaly líbivé melodické vokály a řvaní s podladěnými kytarami? Po většině spolků jako by se země slehla. Některé formace, stejně rychle jak nasedly na nu-metalovou tsunami, ji opustily, jakmile přestala být „in“ (popřípadě si změnily vysačku na crossover nebo metalcore). CRASHPOINT nám novou nahrávkou potvrzují fakt, že v trendech, které zmítají hudební scénou, přežijí jen ti nesilnější. A teď to nemyslím vůbec nikterak pejorativně. CRASHPOINT v minulosti na nu-metalových základech stavěli a nejinak tomu je i dnes. V současnosti představují to nejlepší, co tady žánr zanechal a rozhodně se neuzavírají v jakémkoliv stylovém klišé. Ve svém středu mají navíc vynikajícího zpěváka, kterého by mohla většina podobných kapel závidět.

Na aktuálním materiálu naleznete odkazy na KORN, SYSTEM OF THE DOWN, DEFTONES, ale i na alternativnější spolky, jakými jsou TOOL, A PERFECT CIRCLE nebo PORCUPINE TREE. Vím, že kdykoliv někdo českou kapelu přirovná k posledním třem jmenovaným, vykouzlí to většinou úsměv na tváři a asi bych byl i mezi prvními, kdo by podobné přirovnání začal zpochybňovat, nicméně poslechněte si  instrumentální „Medusa Eye“ a řekněte mi, že v tom kalifornské nástrojaře necítíte. Poslechněte si „Room no. 13“ – stavba skladeb, vokál, zvuk kytary – A PERFECT CIRCLE jak vyšití. Téměř jako by někdo přearanžoval „3 Libras“. I v dalším materiálu naleznete podobné prvky – Maynardovská stylizace vokálu místy způsobuje mrazení v zádech. Důležitá je však jedna věc. Hanzi to uzpívá a to je stěžejní. Kdyby si chtěl založit TOOL revival bude možná u nás jediným, kdo dokáže Maynardův výraz nejen zapívat technicky korektně, ale i ho patřičně prožít. To, že na první poslech noví CRASHPOINT nemusí působit tak docela původně a originálně mi v tomto případě nevadí. Skladby jsou zaranžované naprosto parádně a v českých poměrech poměrně neslýchaně, mají sytý plný zvuk, vynikající produkci. Pokud mě něco vadí, jsou to místa, která jsou vystavěna na skočnosti a okatě směřují k jedinému cíli: „aby si děcka na koncertě mohla zaskákat“. Naštěstí tyto okaté momenty nepřevažují.

Zajímavý je i grungeový odér, který do mnoha písniček nenápadně propašovává seattleskou kytarovou scénu a několik drobných zvukových intermezz, hlavně pak intro a outro, která představují jen dozdobení tohoto na českou scénu poměrně výjimečného kotouče. CRASHPOINT tímto albem potvrzují svoji roli jedinečné tuzemské cross-nu-metalové sebranky, která v současnosti vedle kapel typu DIVE představuje špičku domácí scény.