V polovině devadesátých let byli W.A.S.P. v podstatě odepsanou kapelou, a to navzdory skutečnosti, že koncept „The Crimson Idol“ u metalových fanoušků celkem zabodoval. Palubu kapely však postupem let začali opouštět všichni členové, samozřejmě až na kapitána Blackieho Lawlesse, který v době „Still Not Black Enough“ zde zůstal prakticky sám. Z tohoto důvodu je výše zmíněné album z pětadevadesátého chápáno spíše jako jeho sólový projekt.

V té době by si na skomírající glammetalovou legendu nevsadil halíř ani ten největší optimista. Což o to, špatná alba oni do té doby neměli, ale hlavně velmi sporadické a zvlášť nepříliš živelné koncerty jim rozhodně dobrou reputaci nedělaly. Sám Blackie měl tehdy svých trablů dost – alkoholová závislost šla ruku v ruce s veškerým tím bincem v osobním životě, takže se asi pět let hodně pochybovalo, jestli vůbec nějací W.A.S.P. ještě existují.

Obrat přišel na sklonku šestadevadesátého, kdy se do kapely vrátil jeho bývalý dlouholetý kumpán Chris Holmes, se kterým Blackie zažil nejlepší časy prvních čtyř řadovek. Chuť do nové práce a hlavně zcela nový přístup k vlastní tvorbě, silně ovlivněný novodobými temnými monstry (MARILYN MANSON, NINE INCH NAILS, KORN…), znamenal velký návrat na scénu. Album „Kill, Fuck, Die“ ovlivněné ponurou industriální scénou a následné turné, na kterém zmíněnou dvojici doprovázel fungl nový tandem rytmické sekce Duda / Howland, lze i s odstupem času brát jako éru znovuzrození a nejdivočejší kapitolu v kariéře W.A.S.P.. Živák „Double Live Assassins“ myslím dost dobře rekapituluje tohle plodné a excentrické období.

Na ploše necelých dvou hodin je zde zachycen záznam tehdejší krvelačné show, která večer co večer překračovala veškerá tabu dosud na pódiích viděná, a to takovým způsobem, že i Lemmy Kilmister, jehož MOTÖRHEAD, se kterými byl celý podnik zahájen, se o W.A.S.P. brzy vyjadřoval, jako o té nejodpornější kapele jakou kdy zažil, a posléze z celého turné dost znechuceně vycouval. Vždyť kdo by měl náturu jen kvůli show podstoupit proces rozčtvrcování nemocných a zfetovaných podsvinčat motorovou pilou?

Protesty ochránců zvířat na sebe logicky nenechaly dlouho čekat, ale Blackie, vědom si nesporného „shock“ efektu, který k jeho koncertům přitáhne pozornost médií, pokračoval i přes desítky žalob dál – kusy vepřového tak dál vesele lítaly mezi fanoušky. Spekulace o Blackieho duševním zdraví nebyly tehdy vůbec od věci. Všichni fanoušci a pamětníci zlaté éry W.A.S.P., kteří v polovině osmdesátých let zažili jejich nablýskanou show s nahými dívkami v řetězech a krvelačnou torturou drůbeže, byli doslova zaskočeni zvukovou moderností a navyšující se brutalitou koncertů, s jakou se poměrně odepisovaná kapela vrátila do popředí.

Celá show byla koncipovaná jako průřez toho nejlepšího z patnáctileté kariéry W.A.S.P., přičemž letité tutovky byly občerstvovány temnými chóry z posledního řadového alba. A právě songy z „Kill, Fuck, Die“ umocnily děsivost celého zvukového záznamu, který se stal prakticky dech beroucí ukázkou (čert vem studiové dotáčky) divoké heavymetalové show, nemálo ovlivněné jedovatou abstrakcí blížícího se konce milénia. Zkrátka a dobře, klasika byla oděna do moderního zvukového kabátku a opatřena dravějším feelingem.

Jistoty typu „I Wanna Be Somebody“ , „L.O.V.E. Machine“, „Wild Child“ nebo „The Headless Children“ jsou zde provzdušňovány zvrácenými vizemi havraního šílence – „Killahead“, „Kill Your Pretty Face“, „Little Death“ nebo „The Horror“. Za ty roky jsem zkrátka objevil  jen málo živých alb, které by mě dokázaly pohltit právě takovým způsobem jako se to povedlo této černočerné dvojhlavé Gorgoně Medúze. Mocný koncert!