Počátek 90. let uplynulého století přinesl v rockové muzice veliké změny. Dávno již nikoho nezajímali glammetaloví šašci a vlna grunge, jenž tehdy zažívala svůj vrchol, měla v průběhu několika let také odeznít. Posluchačskou obec již pomalu přestávali bavit muzikanti vystupující v kostkovaných košilích, kteří se utápěli v depresích, případně drogách. Přirozeně tak muselo dojít k opětovnému návratu agrese na hudební pódia a KORN byli jedněmi z těch, kteří se o to postarali. Se svými podlazenými kytarami, drtící rytmikou, obrovskou (převážně negativní) energií a drásající syrovostí položili základy tomu, co začalo být později označováno jako nu-metal (přestože kapela tento termín sama odmítá). Jistě, již zde byli PANTERA, RAGE AGAINST THE MACHINE či HELMET, avšak otevřel se také prostor pro mládežníky čerpající z jejich odkazu.

Založeni v roce 1993 v kalifornském Bakersfieldu na troskách kapely L.A.P.D., přibrali „Head“, „Munky“, „Fieldy“ a David do nově vzniknuvší kapely jistého Jonathana (známého také pod vskutku sympatickými přezdívkami „HIV“ nebo „Faget“) ze seskupení SEXART, aby v následujících letech prodali miliony nosičů, vydělali spousty dolarů a získali kvanta nadšených fanoušků. Ještě před tím si však svou pozici museli zasloužit – přesťehovali se do Los Angeles a se svým kamarádem, teprve začínajícím Rossem Robinsonem, natočili demonahrávku „Niedermeyer´s Mind“ (objevily se na ní skladby „Predictable“, „Blind“, „Daddy“ a „Alive“) a následně získali kontrakt u Immortal/Epic Records, kteří jim umožnili nahrát dlouhohrající desku…

…a deska to byla parádní. Svým nezaměnitelným projevem, kde se mísilo vše temné, co jen můžeme v lidské psychice nalézt, si hned na debutu vytvořili KORN to, co je pro kapelu pravděpodobně nejdůležitější – zcela specifický, originální sound. Podlazené kytary, hrozně nahoru vytažená, dunící baskytara, tepající bicí a do toho všeho zvířecký vokál Jonathana Davise, vyzpívávajícího se ze všech svých psychóz (dle poslechu usuzuji, že jich muselo být skutečně hodně), které byly způsobeny již mnohokrát omílaným, nevydařeným dětstvím a nepříliš povzbudivou prací v pohřebním ústavu (sám Davis v rozhovorech přiznává, že v márnici musel mnohdy manipulovat s pozůstatky svých známých či kamarádů).

Vokální projev Davise by vůbec stál za samostatný rozbor. Zpěvák osciluje mezi animálním řevem, přidušenými výkřiky, plačtivým naříkáním a (prozatím poněkud marnými) pokusy o zpěv. Po hudební stránce kapela nabízí destruující mix surového metalu, intenzivního hardcoru a dalších příměsí (zejména industriálu a hip-hopu) a díky svému neutuchajícímu koncertování si pomalu získává přízeň fanoušků. Prakticky bez jakékoliv podpory médií se její debutová deska dostává do amerického žebříčku prodejnosti Billboard a skladba „Shoots And Ladders“ (mimochodem první píseň, kde jsou použity Davisovy dudy) je nominována na Grammy v metalové kategorii. Seskupení následně předskakuje veličinám jako jsou MEGADETH, FEAR FACTORY, DANZIG či OZZY OSBOURNE, nahrává další studiovou desku, a postupně přebírá pozici výše zmíněných. Ale to už je zase jiná pohádka…

Faktem je, že KORN svým debutem pořádně rozvířili vody zatuchajícího hudebního rybníku a svou neurvalostí si získali srdce tisíců (později miliónů) příznivců, přičemž díky své image ještě dokázali naštvat spoustu „pravých“ příznivců metalu. Pro mne zůstává jejich první deska skutečně parádním počinem a při poslechových seancích, jež jsem absolvoval jako přípravu na psaní tohoto článku, jsem její kvality docenil snad ještě více než v minulosti. To nejlepší však kapela měla teprve vytvořit – ano, mám na mysli „Follow The Leader“ a „Issues“. Ale o tom později…

#ROCK 1994