Skutečnosti, proč se stali právě kalifornští KORN nejúspěšnějšími protagonisty první vlny zaoceánských nu-metalových kapel, se vlastně vůbec nedivím. Muzika, se kterou tehdy koncem roku 1994 nebojácně vypálili do klubů, byla absolutně odlišná od všeho, co bylo do té doby k slyšení a už vůbec nemluvím o její bizarní pódiové prezentaci, obsahující nezvyklé pohyby všech zúčastněných figur včetně strhující bitvy frontmana Davise s démony vlastní psýchy. Ještě ke všemu se celý spektákl neurvale dotýkal známých bolístek tehdejší generace libující si v pózách trpitelů a ve vlastní nevyléčitelné frustraci. Když k tomu všemu přidáme image povědomě vyhlížejících ošuntělých kluků z ulice, doplněnou tehdy moderními dready a volně plandajícím sportovním oděvem, nové „(ne)hvězdy“, které najednou začal každý chápat a se kterými se mnoho lidí ztotožnilo, byly rázem na světě. Své udělaly i na tu doby neobvykle perverzní zkazky zpěváka Jonathana Davise v propagačních materiálech KORN, které měly nahlodat mnohé bulvární zvědavce a přinejmenším rockovým posluchačům přiblížit skutečnost, jak těžké bylo vyrůstat v malém Bakersfieldu.

Hlavní devízou ranné tvorby KORN byl osobitý projev zpěváka Jonathana Davise, který při koncertech ze svého rozpolceného nitra vyždímával naprosto všechno. Jeho nasazení, držené jen nepatrně pod hranicí fyzického i psychického kolapsu, pohánělo kapelu silou, která zacházela daleko nad schopnosti všech tehdejších stylově spřízněných formací. Zvuky, které ze svého hrdla vystřeloval, připomínaly spíše řev trpících zvířat než zpěv rockové kapely. Druhým triumfem byla spolupráce s mladičkým producentem Rossem Robinsonem, který se postaral o to, aby se právě KORN ve svých začátcích navždy zapsali jako bourači tehdejších hudebních dogmat, jakými byly zvuk rockové nahrávky nebo struktura samotné skladby. Ve studiu zdravě nadšený Ross z kapely vždy vydoloval maximum a pomocí tehdy moderní techniky opatřil její zvuk dosud nikde neslyšeným podlazením. Technická vyspělost, bohatost a přesnost kytarové hry, která byla do té doby ve většině případů upřednostňována (zejména v metalovém žánru), ustoupila v podání KORN na druhou kolej. Do popředí se najednou draly silné emoce a zvýrazněná rytmika, za kterou duněly matné malby z podlazených kytar. První eponymní album šokovalo nepřipravený svět svojí jinakostí, vztekem, energií i  temnou atmosférou. Druhé stvrdilo pozici KORN coby stylových průkopníků a posunulo kapelu dál do temných chodeb rozdrásané lidské duše.

Skladby na „Life Is Peachy“ (1996) byly oproti debutu kratší, ale lepší. Jakoby se poučený Robinson snažil vystavět dokonalé dílko pouze z nejlepších fragmentů reprezentující KORN na první desce. Záhrobní atmosféra u nich zůstala a ještě zesílila, všudypřítomný strach a fóbie z vlastní dospělosti taktéž, budoucnost se zdála být navždy utopena v depresi a paranoia narůstala ruku v ruce s užíváním alkoholu a lehkých drog. Ve skladbách nebylo těžké tušit přibližující se stíny trýznitele rozvrácené rodiny. Proto všechno je „Life Is Peachy“ (1996) do dnešních dnů nejděsivějším albem KORN. Dokonalý soundtrack k horroru, který nevychází ze žádných vymyšlených báchorek, ale z každodenní reality života amerického bílého odpadu. Album nabídne oproti prvotině monumentálnější zvuk a občas i poměrně atraktivní zpěvové linky („Good God“, „No Place To Hide“).  Dočkáme se zde dokonce i několika skutečných hitovek („A.D.I.D.A.S.“, „Ass Itch“), prvků rapu („Wicked“), cover verze coby krátký fragment klasiky (Lowrider“) i naprosto neidentifikovatelné zběsilosti („Twist“). Po „Life Is Peachy“ (1996) jedou KORN obsáhlá turné, včetně vlastními silami organizované „Family Values Tour“ a připravují se na svůj definitivní průlom mezi absolutní rockovou elitu, což se jim také o dva roky později daří s třetím albem „Follow The Leader“ (1998), které znovu posunulo KORN k širší posluchačské veřejnosti. Ale o tom až zase někdy jindy.