Kam až NIGHTWISH katapultovala letošní horká novinka „Once“ jistě netřeba znovu připomínat. Prodeje se nezastaví, jedna vítězná anketa stíhá druhou, fanoušci kapele zobou z rukou, ze kterých plnými hrstěmi rozhazuje svou návnadu v podobě chytlavého symfometalu plného pompy s neodmyslitelnou korunkou v podobě Tarjina klasicky vyškoleného vokálu. Kovový trůn je nadosah, možná si to sami ještě plně neuvědomují a možná už se podobná situace nikdy nebude opakovat. Vrcholy mohou být různé, ten umělecký má už „Noční přání“ zřejmě za sebou, ten komerční je však tady právě teď. Kdy jindy najít vhodnější záminku pro ohlédnutí za poměrně bohatou historií tělesa? K dispozici nám budou bubeník Jukka Nevalainen, ale především samotný principál Tuomas Holopainen. Vzpomínání může začít...

Jak známo, všichni finové jsou tak trochu ujetí alkoholici, skrz na skrz načichlí nejen jakýmkoliv alkoholem co je právě k mání, nýbrž i nikdy neutuchající depkou strašící v jejich hlavách s permanentní zuřivostí. A slavný Tuomas není jiný, to zjistíte poměrně záhy. Větší část vzpomínání se odehrává v chatě na břehu jezera, kde náš pamětník buď trápí loďku poháněnou motorem, nebo naopak spořádaně klade myšlenky před kameru a „šátkaře alias čekatele na pleš“ Nevalainena. Nejúsměvnější je pochopitelně nejranější období - jakýsi koncert pro spolužáky, kde obtloustlá Tarja pěje do veselého muzicírování krátkovlasých klučíků jasně vítězí. Mistr „Každý Den Jiná Barva Vlasů“ Holopainen s námi projde historii kapely krok za krokem, desku po desce. Dostaneme se na nejrůznější festivaly a koncertní pódia, do míst, kam se jinak probojuje opravdu málokdo. Vděčné vzpomínky plné alkoholu, jak už jsem vzpomínal výše, NIGHTWISH také znají a když si uvědomíte, že skupina svoji slávu ochutnala poměrně v mladém věku, bude vám jasné, že život na turné probíhal většinou formou nikdy nekončícího večírku. Z toho ta spousta excesů, která jistě překvapí všechny, co naše holobrádky dosud považovali za metalové rychlé šípy. Poměrně bizardní je například scénka, kdy totálně „zkaleného“ Tuomase táhnou další dva členové jakýmsi festivalem, je časné ráno, pozorná ochranka přikluše, cože to tu tropí za virvál, ovšem když pozná „slavného“ opilce, vyklízí bojiště. Tuomas se ještě stihne přitulit k peřině a tím pro něj svět končí.

Velký zlom je na skupině znát příchodem zkušeného baskytaristy Marco Hietala v roce 2001. Pochopitelně, lze jej vytušit především na rytmice, hojněji využívaném mužském zpěvu (Marco dokazuje svůj um nejednou i totálně „ztřískaný“). Neboť co se týká střídmosti v pití, je tenhle veselý brach spíš pivním buldozerem, což moc hezky dokumentuje sestřih, kdy kamera zabírá pouze jeho občerstvování mezi skladbami. Piva mizí, jazyk vázne, pořád však hraje jako ďas - to je tenhle „chlapík“ v kostce.

Čím byla ve své době Doro Pesch, je dnes pro metalovou omladinu zpěvačka Tarja. Osobně jsem měl tu čest s ní prohodit pár slov v roce 1999, kdy NIGHTWISH předskakovali před RAGE v sousedním Německu a ručím vám za to, že pokud ji uvidíte nenamalovanou a „nepřichystanou“, určitě byste v ní nehledali tu „femme fatale“, která pak se svými „klučíky“ vystoupí na jeviště. Pokud nevěříte, budete mít několik možností se o tom přesvědčit pomocí „nachytávek“ u její přípravy na show. Při následných kalbách pochopitelně většinou chybí, neb hlas potřebuje náležitý odpočinek, takže krom životosprávy je nutná i koňská dávka spánku. Extravagantní kostýmy někdy dost „ubližují“ (například bílý „komplítek“ je hodně hustý), ovšem alespoň je vidět, že ruce má tahle „bytůstka“ pořádné...

Je tu samozřejmě ještě něco bonusů: spousta fotek, dvě videa (jedno povedené k „Over The Hills And Far Away“, druhé dětinské na „End Of All Hope“), rozhovor pro brazilskou MTV, ale především dva koncertní mini záznamy. A zatímco vystoupení z předloňského „Summer Breeze“ je evidentně upravováno, masterováno a zřejmě i vydatně opraveno ve Finnvoxu Mika Jussilou (však se také pyšní plným prostorovým zvukem a využitím celé soupravy vašeho domácího kina), když takto načinčané postrádá veškerou „živelnost“, Tarjin zpěv se ztrácí pod přívalem sborů pouštěných z pásu a zvuková stopa často nesouhlasí s dějem na jevišti právě probíhajícím, je norská pětiskladbová „klubovka“ vybavena sice jen mizerným zvukem i obrazem, zato přirozeně dýchá a rozhodně na vlastní kůži nepoznala nůžek korektora. Zkrátka opravdový a skutečný projev současných NIGHTWISH živě, byť pochopitelně bez upravených poměrů jednotlivých nástrojů. Vyberte, co je vašemu naturelu bližší, osobně preferuji pravdu, byť má oproti studiovému hávu holý zadek.