Jak firma jednou ucítí prachy, je zle. Pokud totiž kapela nemá výhodnou, nebo dokonce exkluzivní, smlouvu (což většinou nemá a divili byste se, co všechno jsou mnozí nebožáci nuceni podepsat, aby vůbec mohli skládat hudbu s potřebným zázemím), je z ní hadr na holi v rukou vydavatele. Jakým kontraktem disponují NIGHTWISH netuším, ovšem jistým zůstává, že po výborné přelomové dvojce "Oceanborn" vstoupili do stejného říčního koryta s "Pánem přání" a firma evidentně hodlá dojit krávu, dokud zájem trvá. Snad aby přelétaví fanoušci nezapomněli, promiskuiti jedni špatní. Na novou řadovku čas sice ještě nedozrál, ale mohli by do toho praštit alespoň živákem. No a singl by taky bodnul. Nějaká ta coververze, co? A vděčný trh dává za pravdu (v domácím Finsku již platina za desettisíc prodaných kopií). Vás ale spíš zajímá obsah kotoučku, ne? Tak pojďme na něj.

Znáte-li hard rockové období Garyho Moora, jistě si tu písničku pamatujete. "Over The Hills And Far Away" byla hned první v pořadí na desce "Wild Frontier" z sedmaosmdesátého roku a jako otevírák slouží i zde. NIGHTWISH moc nového nepřidali, vystačí s Tarjiným hlasem a sborem v refrénech. Obojí dává hodně povedený cover, nepostrádající ani jemný keltský opar přítomný v originále. Následuje "10th Man Down". Docela temná věc s výborným refrénem, které nechybí ani střední riffuplná pasáž s drsným mužským zaříkáváním. Tudy by mohla vést cesta ze začarovaného kruhu do budoucna. Trojka "Away" je pak klasický slaďáček made in Thuomas Holopainen. Nic světoborného, špatný ovšem také není. Klasika. V pořadí čtvrtou, "Astrální romanci", ukrýval už debut "Angels Fall First". A zkrásněla nám, holka jedna. Původně hodně falešný mužský hlas (samotný Tuomas?) nahradil v novém nastudování Tonny Kakko, jinak zpěvák skupiny SONATA „mytochcemeuměttakyjakoStratovarius“ ARCTICA. Otázka zní, jak by vypadala znovu nahraná Andělská fošna celá, protože podobných utajených hitů ukrývá celou řadu.

Zbylých šest živých ukázek má zřejmě nalákat ke koupi "From Wishes To Eternity". No nevím. Jedná se pochopitelně o samá trumfová esa, hitovky nejtěžšího kalibru, každá mince má však dvě strany. Skupina hustě využívá přednatočených hlasů a nástrojů, očividně (vlastně spíš ušislyšně) si s výsledným zvukem pohráli i ve Finnvoxu, takže přívlastek živé nahrávky ztrácí opodstatnění. Kdo z vás někdy „cítil“ koncertní set Finů na vlastní kůži ví, že nejsilnější momenty jsou Tarjina hlasová zakousnutí do refrénů. To je uragán, burácení kdy po zádech přebíhá příjemné mrazení. Repráky tohle ale bohužel přenést neumí a studiové kouzlení ubíjí i ten poslední zbyteček atmosféry.

S bodováním bude obtíž. Samotný singl – tedy dvě novinky, jeden remake a jedna coververze – by zasloužil (na pamětnou néééé!) minimálně osm, možná osm a půl. Koncertní část ovšem celek o dva bodíky sráží, takže výsledkem musí být nezbytně kompromisem, je mi líto.