BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veľmi dobre si spomínam, aký nadšený som odchádzal z ostatného koncertu NIGHTWISH v našich končinách na jeseň roku 2018. Fínski velikáni vypredali bratislavskú Inchebu, 5500 ľudí (podľa všetkého najmenšia hala na turné, kapela hráva v priestoroch s minimálne dvojnásobnou kapacitou) v tranze aplaudovalo programu „Decades“ a ja som si ešte niekoľko dní po koncerte púšťal stále dokola skladbu „The Carpenter“. Naozaj ma prekvapilo, že táto staručká vec z debutového albumu má aj po všetkých tých rokoch takú silu.
Bola mi sympatická jej drevnosť, jednoduchosť a priamočiarosť; ako poslucháča, ktorý s NIGHTWISH začínal až s dvojicou nahrávok „Oceanborn“ a „Wishmaster“ a zvykal si na čoraz opulentnejšie operné a symfonické a soundtrackové aranžmány, ma to jednoducho zastihlo nepripraveného.
Určite už viete, kam tým smerujem. Celá prvá polovica novinky „HUMAN. :II: NATURE.“ je podľa mňa v mnohých ohľadoch verná práve tomuto „carpenterovskému“ odkazu. Návrat k rockovej rezkosti, miestami naozaj výraznej priamočiarosti a hitovosti, bez zbytočných symfonických kudrliniek. Samozrejme, to všetko v intenciách modernej nahrávacej techniky a rokmi nadobudnutých inštrumentálnych, aranžérskych a produkčných kvalít. A hádate správne, prvý disk nových NIGHTWISH ma veľmi baví.
Z nahrávky ide aj pri tých najtvrdších pasážach skladby „Tribal“ (schválne, drsnejšia je v diskografii NIGHTWISH už asi iba „Planet Hell“, však?) zvláštny pokoj, rozvaha, zrelosť, vyspelosť. Všetko to dáva tradičnej fínskej melanchólii punc výnimočného diela. Kapela si naozaj dala záležať na vokálnych linkách - Floor je v životnej forme, od nežného šepkania až po rev nasratej dračice všetko zvláda neuveriteľným spôsobom vo všetkých linkách, podobách a polohách.
Naozaj žiadny orchester - všetky koberce tu rozkladá iba Tuomas so svojimi klávesmi. Všetci už dávno vieme, že najlepší muzikantský džob na svete má gitarista Emppu. Kilečko sem, kilečko tam a vkusný riffový spolubeh s klávesmi, ale inak veľa oddychu a pohody. Rytmická sekcia to tradične zvláda profesionálne a na vysokej úrovni, priam s prstom v nose a Troy, ten prvotriedny anglický dodávateľ keltských nálad, sa už spevácky dotiahol na Marca - obaja majú po jednom hlavnom vokále; v siedmich kúskoch hrá prím skvostná Floor.
Zhrnuté a podčiarknuté, takto umne a šikovne vyprodukovanú, nazvučenú a zmastrovanú mainstreamovo-metalovú nahrávku by ste v dnešných časoch márne hľadali široko-ďaleko.
Poďme sa baviť o kompozičnom majstrovstve. V prvom rade sa tu šikovne vypĺňajú tak trochu očakávané schémy - „How´s The Heart?“ a „Harvest“ sú ľúbivé kúsky v typickej keltskej línii („Élan“ blahej pamäti), „Noise“, „Music“ a „Endlessness“ chytia poslucháča tučnými melodickými hákmi hneď na prvé počutie, „Pan“, „Shoemaker“ a „Procession“ majú viacero zákutí na postupné odhaľovanie a potenciál nie až takých očividných klenotov. „Tribal“ je možno najzaujímavejšia vec na albume; viacvrstvová a progresívna a hlavne spevácky veľmi náročná.
Je trochu mrzuté, že Tuomas nesústredil svoj nesporný kompozičný talent výlučne týmto smerom a prišiel naopak s odvážnym nápadom druhého, polhodinového disku. Tu sa vo svojej hudobnej pocte planéte Zem mení z prvotriedneho metalového skladateľa na druhotriedneho autora filmovej hudby. Čaká vás polhodinová nuda, v ktorej najviac zaujme britská divadelná herečka Geraldine James so svojím očarujúcim hlasovým prejavom. Škoda, že Tuomas nezvážil skrátenie týchto inštrumentálnych častí a ich zaradenie medzi skladby prvého disku v podobe intier či medzihier. Ale to už len špekulujem z pozície nespokojného poslucháča.
A hoci sa k tomu nešťastnému druhému disku zrejme nebudem často vracať, musím skonštatovať, že NIGHTWISH prišli v roku 2020 s veľmi odvážnym a progresívnym počinom. Stopercentné koncertné hitovky sa tu striedajú s košatými kompozíciami na viacnásobné počúvanie, pozitívna energia sa tiahne celým dokonale vyprodukovaným albumom ako taká krásna bielo-modrá fínska stužka. Záblesk radosti v tejto zavírenej jarnej nepohode.
Záblesk radosti v tejto zavírenej jarnej nepohode.
8,5 / 10
1. Music 7:23
2. Noise 5:40
3. Shoemaker 5:19
4. Harvest 5:13
5. Pan 5:18
6. How´s The Heart? 5:02
7. Procession 5:13
8. Tribal 3:56
9. Endlessness 7:11
10. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Vista 3:59
11. All The Works Of Nature Which Adorn The World - The Blue 3:35
12. All The Works Of Nature Which Adorn The World - The Green 4:42
13. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Moors 4:44
14. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Aurorae 2:07
15. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Quiet As The Snow 4:05
16. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Anthropocene (incl. Hurrian Hymn To Nikkal) 3:05
17. All The Works Of Nature Which Adorn The World - Ad Astra 4:41
Yesterwynde (2024)
Human. :II: Nature. (2020)
Decades: Live in Buenos Aires (2019)
Vehicle Of Spirit (live) (2017)
Endless Forms Most Beautiful (2015)
Showtime, Storytime (CD, DVD) (2013)
Imaginaerum (2011)
Dark Passion Play (2007)
Wish I Had an Angel (EP) (2004)
Once (2004)
End Of Innocence (DVD) (2003)
Century Child (2002)
Over The Hills And Far Away (EP) (2001)
From Wishes To Eternity (CD,VHS,DVD) (2001)
Wishmaster (2000)
Oceanborn (1998)
Angels Fall First (1996)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 81:35
Nakonec musím uznat, že Rudiho bezbřehý optimismus je zde na místě. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem vzal na milost a zpětně ocenil "Endless Forms Most Beautiful", a stejně dlouho jsem pronikal i do nového alba, jehož název se má ve správné verzi vypisovat pouze za trest. NIGHTWISH, kapela kdysi skrznaskrz novátorská a revoluční, se na něm opakovaně chlubí všemi svými dávno odkrytými symfo - metalovými přednostmi a trumfy a jde jí to znovu k duhu. Kolem a kolem vzato je to tedy stále dobré a to zejména díky parádním "Music", "Noise" a "How´s The Heart", díky povinné koncertní tutovce "Harvest", minimálně zajímavým "Shoemaker" a "Tribal" anebo asi nejodvázanějšímu kusu alba "Pan". Sice jsem si nové album NIGHTWISH v roce 2020 dopředu vymalovával úplně jinými barvami, ale nakonec, nakonec jej tedy upřímně uznávám a oceňuji (hodnoceno, prosím pěkně, bez té orchestrální a více jak jednou neposlouchatelné upatlanosti na druhém disku).
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.