Jak by jistě potvrdil jeden záměrně nejmenovaný věrný čtenář našeho kovového města, být fanouškem finských celebrit NIGHTWISH nikdy nebyl žádný med. Vydržet bez újmy na duši zálibu v kapele, ze které si úspěšně střílelo vyzrálejší (alespoň se tak tvářící) metalové posluchačstvo, to občas chtělo nervy ze železa, případně si zavčas uvědomit, že mlčeti zlato a na stříbro hodit bobek. Dnes autor těchto řádků na zaslepení kouzelnými áriemi „nenahraditelné“ Tarji a poblouznění celou Tuomasovou bandou vzpomíná s úsměvem a mírným červenáním se ve tváři. V dobách minulých zbožňované triko s motivem alba „Wishmaster“ je nyní používáno leda tak k očistě nerezových beček ve vinném sklepě, přesto se nedá říci, že by se dění okolo NIGHTWISH úplně zřekl.

Obtížný to skok do vlaku rozjetého

Už jen z důvodu, že osudy nové pěvkyně Anette Olzon nenechávají chladným. Ač si tato náhradnice, dle ex-fanoušků „jediné“ zpěvačky NIGHTWISH - Tarji Turunen, na minulé řadovce „Dark Passion Play“ docela obstojně zadebutovala, nezažívala zrovna růžové chvíle. Monstrózní koncertní kolos, nátlak znepřátelených „fans“ a taky osobní problémy (rozvod s manželem a odebráním syna z péče) se řádně podepsaly na zpěvaččině psychickém stavu a není proto divu, že NIGHTWISH do konce turné doklopýtali jen s velkými obtížemi. Navíc její nevalnou pěveckou formu spojenou s velmi nejistým pódiovým vystupováním jistě potvrdí i návštěvníci předloňského festivalu Masters Of Rock. Dokonce se v kruzích (ex)fanoušků začalo špitat cosi o nuceném zpěvaččině odchodu. Ovšem někdy v té době se mimo jiné začalo mluvit i o novém albu.

Sny se mají plnit, hlavně o Vánocích…

Tuomas Holopainen, mluvčí, textař a mozek NIGHTWISH, klávesový mistr pompéznosti, milovník soundtracků, prostředek k vlhčení dámských spodních partií či nazvěte si ho, jak uznáte za vhodné, si umyslil splnit další z jeho nekonečné řady snů. Tentokráte natočit 12 samostatných imaginárních příběhů o oslavě bytí a krásách Tuomasova světa, který v sobě logicky pojímá i jeho zálibu v hororech a temnotě nejtemnější. Celý nápad se mu zdál natolik dobrý, že se ho rozhodl rozšířit i filmovým zpracováním. To bude mít na svědomí pro změnu jistý Stobe Harju, který již v minulosti režíroval videoklip k „The Islander“, a krom režie se chopí i úpravy scénáře. Ten v zásadě má korespondovat s obsahem CD, tj. bláznivými vizemi Tuomasovy mysli, na první i druhý pohled inspirovanými mistrem Burtonem, leč zastřešený příběhem o starém hudebníkovi, který by se těsně před smrtí nejradši vrátil do dětských let.

Podceňovaná Anette břehy mele

Ať už se album na první pohled může tvářit jako koncepčně vystavěná skládačka, jde v případě NIGHTWISH v první řadě stále o písničky. I nyní jsou klasicky plné bezbřehého patosu, chorálů a orchestrálního bombastu, dokonce se může zdát, že se letos v tomhle zašlo dosud nejdále. Vzhledem ke kapelníkovým nepopíratelným soundtrackovým choutkám hraje orchestr jasný prim, zatímco Emppuho kytara, zredukovaná z větší části jen jako riffový podmaz, působí paradoxně jako druhé housle. To Anette Olzon se evidentně oklepala ze svých nočních můr a ač už v nasupěných partech nejtemnější „Scaretale“ nebo v kabaretní poloze „Slow, Love, Slow“, vždy odvádí přesvědčivou práci a troufám si říci, že svým projevem kope trochu lopotnou nahrávku vzhůru. Proč lopotnou, ptáte se? „Imaginaerium“ rozhodně nepatří mezi desky nejvyváženější a zdá se, že se v některých písní Tuomas nechal svou představou unést.

Když střelec mine cíl

Poměrně beztvaré intro „Taikatalvi“, komplet odzpívané Marcem ve finštině (chudák Lord K. Philipson, tohle zaručeně nepřežije) se vzhledem ke své krátkosti dá přežít, slaďoučká „Turn Loose The Mermaids“ též nepatří mezi stěžejní, co však považuji za naprosto zbytečné a jakoukoliv gradaci zabíjející je předposlední „Song Of Myself“. Pokud při pohledu na délku skladby budete očekávat grandiózní bombu typu „Ghost Love Score“, nebudete ani tak zklamání, jako přímo rozčarováni! Po šesti minutách čekání na monumentální vyvrcholení totiž přichází studená sprcha v podobě jednou tak dlouhého recitování Tuomasových veršů jeho nejbližšími přáteli na motivy stejnojmenné básně Walta Whitmana. Pro Tuomase chvíle jistě velmi emotivní a pro koncept obohacující, pro posluchače však poněkud tristní. Když pak titulní „Imaginaerium“ rozjede pouhou orchestrální přehlídku zásadních melodií, které ve skutečnosti zas tak zásadní nejsou, je víc než smutné, jakým způsobem NIGHTWISH konec desky zazdili.

Do jara cesta daleká

Překvapivě na druhém pólu stojí skladba, se kterou jen tak někdo nepočítal. „Storytime“, první vypuštěná singlovka nehýří pražádnou originalitou, je však tak příjemně nakažlivá, že jí lze odpustit i vypůjčenou a jen malinko přetvořenou symfo-pasáž z „Beauty Of The Beast“. Mezi nejpovedenější lze jistě zařadit již zmíněnou dekadentní Burtonovinu - „Scaretale“ a rovněž cukrkandlový duet Anette a Troye Donockleye - „The Crow, The Owl And The Dove“, který nezapře inspiraci v největší a nejnenápadnější pecce minulé řadovky - „The Islander“. A že keltské motivy kapele poslední dobou padnou jako ulité, svědčí i skočná „I Want My Tears Back“ pro změnu evokující instrumentální hopsačku „The Last Of Wind“.

I přes poměrně vražednou stopáž plyne nahrávka bez vážnějších potíží, byť příjemný poslech občas dokáže znepříjemnit bolestné zaskřípání zubů. Přílišná cukernatost materiálu v některých chvílích škodí, což korunuje poněkud kýčovité použití dětského sboru v jinak skvělé „Rest Calm“, kde míra patosu definitivně přeteče přes únosnou mez.

Závěrem...

Ať už se na tvorbu NIGHTWISH díváte jakkoliv, nelze zapřít fakt, že jejich hudba a celé mediální šílenství s tím spojené vyvolává (a pravděpodobně bude nadále vyvolávat) protichůdné reakce. A proto se nevyplácí věřit všem těm desítkám a už vůbec ne jedničkám, které se jistě objeví v naší aréně. Extázi či pocity zhnusení totiž aktuální nahrávka skutečně nenabízí. Spíše mírnou rozpolcenost, neboť „Imaginaerium“ je deskou, která překvapivě nedopadla tak zle, jak se jevila při prvním oťukávání. Na druhou stranu se jí nedaří utajit, že výsledek mohl být o třídu lepší, jen lépe ukočírovat kapelníkovy nápady a cukr sypat dle rad pana Buriana – „přiměřeně“.