Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože stále považuji album „Salvation“ po náladové stránce za výjimečné, dá se celá tvorba švédských CULT OF LUNA charakterizovat jako kolekce bez slabých míst. Při více jak dvacetileté historii a slušném množství vydaných počinů to samo o sobě staví skupinu do čela post-hardcore či post-metal ranku.
A teď bychom mohli rozebírat dlouhé hodiny, zda a kde by se přece jen nenašla nějaká horší nahrávka. Skončili bychom na hodně ostré hraně subjektivity, kterou škrtnu konstatováním, že přes věrnost svému celkem jasně definovanému stylu a zvuku dokázala skupina vždy vydávat skvělé a odlišitelné desky. Žádný úpadek do jednotvárnosti se nekonal, snad i proto, že principy hudebních postupů CULT OF LUNA dokáží díky propracovaným aranžím přetavit i monotónní a minimalistické motivy na působivé a emotivní skladby. Všechny desky z toho dokázaly těžit, drsné „The Beyond“, náladově gradující „Salvation“, uhlazenější „Somewhere Along The Highway“, valivé „Eternal Kingdom“, díky větší míře samplů trochu hororově znějící „Vertikal“ a po chvilce oddechového času s Julie Christmas velmi náladové a epické „A Dawn To Fear“.
Aktuální EP „The Raging River“ (délka přes 38 minut z něho ale žádného trpaslíka nedělá) je potvrzením, že Švédové nijak nezestárli. Stále produkují svěží a po aranžérské stránce až puntičkářsky propracované skladby. Popis charakteru nahrávky by tedy mohl být velmi krátký, pokud bychom se omezili na prosté konstatování, že jsou to typičtí CULT OF LUNA. Otázkou tedy v podstatě zůstává jen to, jak si tohle EP stojí v porovnáním s minulou tvorbou skupiny. A tady se dostáváme na tenký led očekávání.
Relativně krátká stopáž by sváděla předpokládat větší koncentraci hudebního dění, ale není tomu tak. Pánové ke skládání prostě přistupují s tradiční šablonou a rozdíl oproti plnohodnotným albům je jen v tom, že EP má méně skladeb. Jednotlivé kompozice jsou zcela poplatné základnímu rozvláčnému stylu, který skupinu tak proslavil. Takže každý ať si odpoví, zda je to tak správně. Zřejmě ano, protože nějaké velké vybočení a experimenty od CULT OF LUNA fanoušci ani nechtějí.
„The Raging River“ bych tedy s trochou přivřených očí dokázal zhodnotit jako dodatek k „A Dawn To Fear“. Atmosféra je podobná, částečně utopená v nervózně se plazící rozvláčnosti, aby to pak bylo vykompenzováno ostřejší, na hutném riffu postavenou pasáží. Rezonující rotující motivy přesto nevedou v nějaké šokující zvraty, ale tak jak to je pro skupinu typické, jen postupně gradují a stupňují napětí. Přesto je celkové vyznění trochu hrubší, nedočkáme se totiž až na výjimky nějakých uvolněných pasáží, v dané stopáži to prostě není třeba. Příjemné je rozložení skladeb, kdy úvodní hutnou „Three Bridges“ vystřídá náladově nervózní „What I Leave Behind“. Intermezzo „Inside Of A Dream“ s hostujícím Markem Laneganem (SCREAMING TREES, QUEENS OF THE STONE AGE) je jen krátkým vybočením, kdy nás jemnost skladby s přirozeně čistým vokálem zklidní před druhou částí opět vypjatých dvou skladeb, které zní velmi vyhroceně a naléhavá důraznost z nich přímo kape. Svou roli samozřejmě hraje typický Perssonův z hloubi paty tahaný vokál, který především v závěrečné dvanáctiminutové „Wave After Wave“ důrazně pluje na rolujících a hučících zvukových vlnách, aby rozbil zdánlivou tklivou jednotvárnost. EP „The Raging River“ prostě v porovnání s předchozí tvorbou obstojí bez ztráty kytičky.
„The Raging River“ je vlastně takový dodatek k desce „A Dawn To Fear“. Jak svou atmosférou, tak celkovým vyzněním skladeb. Dostáváme tedy opět tu kvalitu, kterou od CULT OF LUNA očekáváme.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.