Je srpen, venku probíhá veletrh sychravosti a tohle album mi přesně zapadlo do kovové oblohy. Za posledních pár měsíců se k posledním CULT OF LUNA vracím pravidelně a musím dodat, že tato deska v uších stále zraje. To, co na první signální fungovalo jako výplň, která si jen ledabyle hraje s atmosférou, nabývá časem stále pevnějších a ostřejších obrysů, které z „A Dawn To Fear“ tesají jednu z nejlepších desek loňského roku. I po delší době tu nacházím nové věci, zas a zas mě dostávají dynamické přechody, na jejichž docenění se vyplatilo počkat.

Oproti minulému zářezu „Mariner“ sice chybí ženské vokály, ale vůbec to vlastně nevadí. CULT OF LUNA na své deváté řadové desce dokázali naprosto skvěle vybalancovat zvukovou pestrost, pověstnou epičnost a hudební nápady. Z desky čiší sebevědomí, které k vám dokáže poslat emoce v nezkreslené podobě. Svůj příběh album vypráví naprosto monumentálním způsobem. Dokáže skvěle načasovat chvíle, kdy mají kytary majestátně fouknout do plachet, i minimalističtější intermezza, jež dávají vyniknout právě emocionálním erupcím, které drtí.

 Ano, základ stále tvoří gradace a repetice. Mezi nimi se tu ale pracuje s velmi silnou melodikou, která má téměř soundtrackový charakter, a to vše při zachování syrovosti, jíž CULT OF LUNA nikdy neztratili. Nesnaží se vám balit melodie do ozdobného papíru. Mají v sobě hardcoreovou špínu i ve chvíli, kdy syntezátory hrábnou do rejstříků varhan. V těchto chvílích CULT OF LUNA rozkvétají do pestrých omamných a pečlivě ošetřených květů, ale je jasné, že kořeny jsou hluboko v bahně, odkud vyrůstá mangrovový prales.

Poslední album CULT OF LUNA je, i přes brutální stopáž téměř osmdesáti minut, deskou, která nedokáže nudit. Neustále si uchovává vnitřní napětí, a hlavně pak temnou osudovost, která je téměř hmatatelná. Švédi dozráli za těch více jak dvacet let do dospělosti, kterou by jim mohly ostatní kapely závidět. Talent a inspirace stále nevyschly a zkušenosti mohou zúročit plnými doušky.