Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je srpen, venku probíhá veletrh sychravosti a tohle album mi přesně zapadlo do kovové oblohy. Za posledních pár měsíců se k posledním CULT OF LUNA vracím pravidelně a musím dodat, že tato deska v uších stále zraje. To, co na první signální fungovalo jako výplň, která si jen ledabyle hraje s atmosférou, nabývá časem stále pevnějších a ostřejších obrysů, které z „A Dawn To Fear“ tesají jednu z nejlepších desek loňského roku. I po delší době tu nacházím nové věci, zas a zas mě dostávají dynamické přechody, na jejichž docenění se vyplatilo počkat.
Oproti minulému zářezu „Mariner“ sice chybí ženské vokály, ale vůbec to vlastně nevadí. CULT OF LUNA na své deváté řadové desce dokázali naprosto skvěle vybalancovat zvukovou pestrost, pověstnou epičnost a hudební nápady. Z desky čiší sebevědomí, které k vám dokáže poslat emoce v nezkreslené podobě. Svůj příběh album vypráví naprosto monumentálním způsobem. Dokáže skvěle načasovat chvíle, kdy mají kytary majestátně fouknout do plachet, i minimalističtější intermezza, jež dávají vyniknout právě emocionálním erupcím, které drtí.
Ano, základ stále tvoří gradace a repetice. Mezi nimi se tu ale pracuje s velmi silnou melodikou, která má téměř soundtrackový charakter, a to vše při zachování syrovosti, jíž CULT OF LUNA nikdy neztratili. Nesnaží se vám balit melodie do ozdobného papíru. Mají v sobě hardcoreovou špínu i ve chvíli, kdy syntezátory hrábnou do rejstříků varhan. V těchto chvílích CULT OF LUNA rozkvétají do pestrých omamných a pečlivě ošetřených květů, ale je jasné, že kořeny jsou hluboko v bahně, odkud vyrůstá mangrovový prales.
Poslední album CULT OF LUNA je, i přes brutální stopáž téměř osmdesáti minut, deskou, která nedokáže nudit. Neustále si uchovává vnitřní napětí, a hlavně pak temnou osudovost, která je téměř hmatatelná. Švédi dozráli za těch více jak dvacet let do dospělosti, kterou by jim mohly ostatní kapely závidět. Talent a inspirace stále nevyschly a zkušenosti mohou zúročit plnými doušky.
Taky jsem se vrátil a nedozrálo to. Elementy, které pozitivně vnímá kolega RIP, na mě tak nepůsobí. Intermezz a opakování je moc, čímž je zároveň torpédována gradace. Čekat i 10 minut na mocný výron cultofluňácké esence je prostě dlouhé. A nudné. Na desce je jediná fantastická skladba, která se jako celek může směle zařadit mezi hymny jako "Owlwood", "Following Betulas", "Vicarious Redemption" nebo "Mute Departure". Bohužel není těžké ji najít. Buď se člověku na poslech té ukrutné stopáže podaří naladit, což není můj případ, nebo si užije pouze fragmentů. U mě dostanou přednost starší počiny.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.