Když si milovník rychlých kol sedne do nového modelu sportovního vozu, těžko bude hned zčerstva hledat nějaké nedokonalosti, naopak, zcela se ponoří do vychutnávání si pocitu něčeho nového a užívání si té nádherné volnosti, která se dostaví při sešlápnutí plynového pedálu. Až po čase se najdou okamžiky, kdy člověk svraští obočí nad drobnými nedokonalostmi nebo nepříjemnostmi. Troufnu si tvrdit, že s alby hudebních skupin našemu srdci blízkých, to je obdobné. Člověk má v prvním okamžiku touhu nechat se unést a pokud není nové dílo přímo do očí (vlastně spíše uší) bijícím zklamáním, pak je přehlédnutí drobných zaváhání zcela běžné. Snad i to je jeden z důvodů, proč se někdy právě alba nám nejbližší tak špatně objektivně zhodnocují a proč dosud zůstávala i deska „Salvation“ emochrličů CULT OF LUNA nezrecenzována. Pokusím se o to tedy až teď, ale hned musím zdůraznit, že odstup času nijak neubírá na mém opojení, které se dostavuje po zmáčknutí tlačítka Play, takže snahy o objektivitu odsouvám lehce stranou a jako jediné řešení nabízím vykreslení veškerých emocí, které při poslechu tohoto díla prožívám.

Svazovat hudbu CULT OF LUNA do kategorických hudebních výrazů a terminologií se mi zdá pokusem přímo rouhačským, neboť to co se především nalézá na kotoučku „Salvation“ nejsou hudební vzorce. Těžko vnímat tuto hudbu jako posloupnost tónů a reálných hudebních struktur, veškeré harmonie a postupy jsou zde pouhými prostředky k vytvoření abstraktního světa plynoucího mimo vlastní řečiště not a uvolněný posluchač, se schopností vnořit se do onoho proudu, musí zákonitě okamžitě zapomenout, že onen silný pocitový vulkán je rozpoután něčím tak malicherným, jako jsou zvukové vlny. Hudba je v tomto případě pouhým prostředkem vyjádření, žádné samoúčelné tóny, jen komplexní výraz. Vibrující vzdušná chvějivost rozprostírající se v střídmě zaplněném prostoru decentních aranží je charakteristickým emoce motivujícím prvkem. Prolínání jemných zasněných linek s chrčivým vokálním projevem i přesně načasované a v gradacích vystřelující kytarové razance způsobují pocit dokonalého prostoupení hudební přirozenosti s nadčasovou výjimečností. Je těžké se soustředit na vlastní hudební základ, ten prostě jen plyne a s neuvěřitelnou samozřejmostí vykresluje kapičky hořkých slz, nehtíky drásavých zvuků škrábají po vašich zádech a unylé zvukomalby navozují živé sny, ze kterých vás vzápětí řvavá výbušnost probudí do psychotické reality bouřlivého světa. „Salvation“ prostě otevírá obrovský prostor pro hledání pocitové abstrakce a stojí jako nezávislé memento odsuzující jakékoli zdůvodňování cest za hudební složitostí do role směšného obhajování neschopnosti tvořit podle hesla „v jednoduchosti je síla“, které právě CULT OF LUNA naplňují vrchovatě. To, že jednoduchost neznamená primitivnost pak právě album „Salvation“ demonstruje především v oné emotivní rovině. Proti minulé desce „The Beyond“ je to výrazně zjemnělá hudba, post-hardcore dotažený místy až daleko do světa zasněného psychorocku, mnohem působivější, ale také méně přístupný, než třeba v případě stylově příbuzných ISIS, avšak to co je zde ubráno na agresivitě, to naopak vzrůstá po stránce pocitové. Až fascinující je síla, s jakou dokáží CULT OF LUNA vykreslovat plnou škálu výrazů s použitím třeba jen několika tónů.

CULT OF LUNA jsou v dnešní době alternativou k poněkud vyčerpanému doomovému stylu a po emocích toužícímu posluchači nabízejí skutečný prožitek, ne jen nějakou tklivou náhražku. Tak je to alespoň u mě a proto jsou CULT OF LUNA mojí srdeční záležitostí a album „Salvation“ považuji za jeden z hudebních favoritů roku 2004. Co tedy čekat za hodnocení? Není jiné volby a i moje víra v nadčasovost této nahrávky mi dovoluje sáhnout k bodovému absolutoriu, které jinak používám zcela výjimečně.