Co je pro mě americká gotika? Citát z geniálního románu Krvavý poledník Cormaca McCarthyho to řekne lépe než akademická stať: „When the lambs is lost in the mountain, he said. They is cry. Sometime come the mother. Sometime the wolf.“ Tenká hranice mezi dnem a nocí. Životem a smrtí. Milosrdenstvím a krutostí. Zrnky lidských osudů vepsané v majestátní, biblické a netečné tváři krajiny. Ropa a krev. Americká gotika je samozřejmě i název kultovního obrazu Granta Wooda z roku 1930, na kterém iowský farmář a jeho dcera stojí s lehce groteskními a neprůhlednými výrazy před klasickým dřevěným domem, jehož prvky jsou výrazně inspirované gotikou evropskou. 

Americká gotika je esence. Nálada. Prérie i ostré skály. Vítr i žhnoucí slunce. Supění vlaků, výkřiky pasáků krav. Prach na patře i hlt whisky, který ho spláchne. Denverští WAYFARER tuhle esenci, o které můžeme libovolnými slovy a obrazy básnit ještě dlouho, ve své hudbě spojují s temnými záchvěvy black metalu. Jejich inspirací je tradiční americká kultura, folk, country i jižanské blues. Jejich cílem ale není upevnění romantického obrazu Západu, který známe z mnoha klasických westernů. Desku žene kupředu spíš temná skepse. 

 „American Gothic“ je korunním klenotem tvorby WAYFARER, kterou charakterizuje hledání dokonalé harmonie mezi různorodými žánrovými prvky. A ta se po velmi nadějné předchozí řadovce „A Romance With Violence“ konečně vynořuje se smrtící důstojností ze zvířeného prachu. Ve svém původním shoutu jsem využil jako bonmot metaforu BORKNAGAR mezi kovboji. Není důvod jí více nerozvinout. Podobně jako Norové ve své tvorbě svazují hymničnost severského folklóru s hrubozrnnými riffy a proměnlivými nápady v meandrujících kompozicích, i WAYFARER velebně plachtí vysoko nad svou domovinou a opěvují její divokost, krutost, krásu i ošklivost…  

Základním kamenem hudby WAYFARER jsou téměř bluesové riffy, do kterých se vsakuje stonerová mohutnost a špína. Krakor Shanea McCarthyho a Jamie Hansena společně s rytmickou sekcí dovedou velebnou důstojnost často poloakustických pasáží řádně přibrousit a roztočit do black metalových obrátek. Monolitičnost zvuku i důraz na pomalejší tempo a podmračenou atmosféru přivane na mysl irský kolos PRIMORDIAL a jeho kariérní vrcholy.  

WAYFARER se podařilo najít jedinečný výraz na americké scéně, která není v tomto směru skoupá na talenty. Připomeňme si proletářský kentucký svéráz PANOPTICON, který vykonává podobnou pouť, jež vede více kamenitými a méně udržovanými cestami v hledání autentického severu. Připomeňme si i strážce tradic původních obyvatel kontinentu, z jejichž krve se americká gotika rodila – líbivé BLACKBRAID (i s kontroverzemi kolem indiánského původu frontmana Sgah’gahsowáha) či nepřístupnější apalačský projekt NECHOCHWEN.

V téhle barvité komunitě WAYFARER vyčnívají. Můžeme je vnímat jako stravitelnější, písňovější odpověď na krajany EARTH, nebo jako zvláštní hudební ozvučnou plochu nálad, které ve svém mistrovském opusu Až na krev vytvořil Paul Thomas Anderson. Americká planina tu není jen ornament, ale místo, kam se vsakuje krev i křivdy, místo, do kterého je vepsaná historie současného úpadku. Nová „American Gothic“ je demytizace romantického divokého západu i amerického snu, podobně žíznivého a krutého jako vyprahlá krajina… Skličující balada i milostný dopis západu, který nikdy nebyl… Prostě aktuální „Americana“. 

You’ve got a shadow on your grave  
A false constellation that you have made  
You’ve got a shadow on your grave  
The bells of time ring out for your name   

A grave, a nation

So what is it that is left
What is it that we built
A monument
To an idea, washed away