Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Půlka května 2019? Ale počkat, vždyť toto album vyšlo už před rokem?! Dělají si z nás legraci?“. Ale kdepak, to jsme se jen věnovali soustředěnému poslechu této výtečné desky, protože ukvapená recenze, po pár dnech, to prostě není ono.
To je jako u automobilů, jezdit dvě hodiny ve vypůjčeném autě, to možná napoví něco o tom, jestli je pohodlné, rychlé a jak vypadá, zatímco dlouhodobý test, kdy se najede třeba dvacet tisíc kilometrů, ten už ukáže daleko víc, jak v tom pozitivním, tak i v negativním smyslu.
Zrovna album „Queen Of Time“ je přesně tím případem, kdy se některé zajímavé momenty derou na povrch pozvolna a objevíte je třeba až po desátém poslechu. Tedy ne, že by na něm nebyly extrémně chytlavé momenty, které posluchače osloví ihned – AMORPHIS na to šli chytře a jako videoklipy vybrali zdaleka nejchytlavější věci na albu a to „Among Stars“ (když jsem slyšel úvodní takty poprvé, tak nevěda o jakou kapelu se jedná, tipoval jsem NIGHTWISH, nebo RHAPSODY) a „Wrong Direction“. Tyto skladby by klidně mohl hrát Radiožurnál v hlavním vysílacím čase a nikdo by se nad tím ani nepozastavil.
Pro tvorbu těchto finských muzikantů bylo vždy typické komponování stylem vrstvení skladby kolem nosného melodického motivu, nezřídka využívajícího orientální stupnice. Tento prvek samozřejmě nalezneme i zde, nejvýrazněji pak ve skladbě „Grain Of Sand“, která je mimochodem mojí nejoblíbenější, líbí se mi ten kontrast melodického úvodu a zběsilého závěru. AMORPHIS je velmi těžké stylově někam zařadit, hoví si v poklidu ve své multižánrové škatulce a nechce se jim pryč. A na co je tedy absolutní spoleh, tak to je vokál Tomiho Joutsena, který hraje tu nejvyšší ligu v soutěži o univerzálního metalového zpěváka. Poslouchat jeho artikulovaný growling je vyloženě fyzicky příjemné a jeho čistý zpěv snese srovnání s těmi největšími velikány rock-metalové scény. Osobně bych uvítal větší podíl jeho další hlasové polohy, kterou je „syrový řev“ (jako třeba ve skladbě „Two Moons“ z alba „Eclipse“), ale ten se asi opravdu víc hodí k nějakým vypalovačkám.
Už na předcházející desce byl zvuk výborný, a přesto si troufám tvrdit, že na „Queen Of Time“ předvedl producent Jens Bogren ještě o fous lepší práci. Výsledná produkce je tak křišťálově čistá, že ani křišťál křišťálověji čistší být nemůže. Vše je perfektně vyvážené, každý nástroj je dobře slyšet, kytary jsou dostatečně hutné a „heavy“, ale přitom pořád příjemné na poslech, žádné řezání.
Po tom roce intenzivního poslechu můžu klidně hodnotit a bilancovat. Krom již zmíněné „Grain Of Sand“ patří dále k mým favoritům „Message In The Amber“, „Wrong Direction“ a bonusovka „As Mountains Crumble“. Za lehce slabší pokládám „Daughter Of Hate“ a „Heart Of The Giant“ (trošku odrhovačka), ale rozhodně se nejedná o nějaké průšvihy, spíš se prostě v té skvělé konkurenci tolik neprosadí.
Pokud bych měl album „Queen Of Time“ charakterizovat jedním závěrečným slůvkem, jeví se mi jako nejlepší označení „vyzrálé“. To čtvrtstoletí na scéně je prostě znát a u kapely takového kalibru se dá většinou očekávat, že nevypustí mezi své posluchače něco, za čím by si stoprocentně nestála.
1. The Bee
2. Message in the Amber
3. Daughter of Hate
4. The Golden Elk
5. Wrong Direction
6. Heart of the Giant
7. We Accursed
8. Grain of Sand
9. Amongst Stars
10. Pyres on the Coast
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.