Myslím, že nebudu daleko od pravdy s úvahou, že každý z nás má nějakého oblíbence (v tomto případě hudebního), o kterém tak nějak ví, že má určité kvalitativní rezervy, a že většina jeho tvorby není na maximální hodnocení, ale neřeší to, protože se mu ten výsledek většinou líbí a sedne mu do noty. Navíc tam mohou být určité mimohudební sympatie, ten interpret může být po všech stránkách sympatický, váží si svých fanoušků a není kolem něj žádná kontroverzní nebo negativní aura. Coby posluchači si takové hudebníky můžeme užívat a nemusíme nikoho přesvědčovat o jejich kvalitách.

Jiná věc ovšem je, když máte desku nějakého takového interpreta recenzovat a hodnotit. Jsou mezi námi tací, kteří se za své oblíbence bijí do posledního dechu, a třebaže zůstanou na recenzentském bitevním poli osamoceni, stále mávají bojovou zástavou, na které je cover právě hodnocené nahrávky, sázejí desítky a dehonestují ty, kteří si troufli vyjádřit opačný názor. Něčeho takového se v této recenzi určitě nedočkáte, to mohu prozradit už nyní.

Jak jste možná z prvního odstavce pochopili, AMORPHIS jsou pro mě právě takovou kapelou. Sleduji jejich tvorbu prakticky od začátku, žral jsem „Tales From The Thousand Lakes", byl jsem nadšený z „Elegy", uznale zpětně pokyvoval hlavou u debutového alba, pak mě nějak přestali bavit (poslední alba s Koskinenem), abych je o několik let později, když jsem si všiml, co že to tam u nich je za výtečného zpěváka, vzal opět na milost a přidal ke svým nejoblíbenějším kapelám. Ani s Tomim Joutsenem to nebylo vždy úplně ono, po skvělém „Skyforger" přišly dva slabší zářezy, nicméně na dalších dvou albech složila skupina úspěšný reparát a zejména „Queen Of Time" řadím k tomu nejlepšímu, co tito sympatičtí Finové kdy nahráli.

Jak na tom bude novinka „Halo"? Taková otázka rezonovala mezi věrnými fanoušky od té doby, co se na sociálních sítích a příslušných profilech kapely začaly objevovat fotografie a krátká videa z procesu nahrávání. Jak jinak, než opět pod taktovkou zkušeného Jense Bogrena, který minimálně po zvukové stránce prakticky vždy odvede perfektní práci. Menší nápověda přišla v podobě prvních ochutnávek a já byl trochu rozpačitý, protože právě jedna z nich, „The Moon", mi v rámci celého alba připadá jako spíš slabší, ale pevně jsem doufal, že celek bude jiný. A je to tak napůl.

Pro AMORPHIS je dlouhodobě typická struktura skladeb v podobě úvodního chytlavého melodického motivu, na který většinou navazují nutná, nikterak spektakulární, „kila" pod growlingovou pasáží, další na řadě je pak strhující refrén a následně různá typická zpestření v podobě tempových zvratů, ultramelodických sólových vyhrávek a atmosférických předělů. Ani na aktuální nahrávce tomu není jinak, exemplárním příkladem může být „Seven Roads Come Together", která tu definici „AMORPHIS klišé" splňuje bez výhrad. Jestli je to tak špatně, nebo není, to už je na posouzení každého jednotlivého posluchače, v závislosti na tom, co jsem načrtl v úvodním odstavci. Tito finští sympaťáci asi už nikdy nebudou bráni jako nějací progresivní průkopníci a inovátoři, hodnocení jejich tvorby spíš závisí na tom, jestli ten (předem očekávaný a předpokládaný) výsledný mix bude mít sílu zaujmout a zda nahrané písně budou dostatečně výrazné a zapamatováníhodné. Pokud bych si měl pomoci nějakým srovnáním, tak mě napadají třeba IRON MAIDEN, kde (troufám si tvrdit) mají fanoušci přibližně stejná očekávání.

Stylově se kapela pohybuje v rozmezí všech „joutsenovských" alb, přičemž z těch lepších si naštěstí berou víc. Nebojí se pořádně přitlačit na pilu („War", „The Wolf"), nicméně melodie to byla vždy alfa a omega jejich tvorby, takže ani v těchto tvrdších písních se bez nich neobejdeme. Největším hitem alba je pro mě titulní píseň a v závěsu za ní je pak úvodní „Northwards", ze které mám pocit, jako kdyby ji hoši dali dohromady již při skládání materiálu na „Queen Of Time", ale použili ji až nyní.

O nějakých technických aspektech už asi nemá smysl se rozepisovat. Dokonalá produkce je u takové kapely už nutností, Tomi Joutsen potvrzuje svou extratřídu v obou pěveckých polohách, hudebníci nijak neexhibují, vše je podřízeno týmovému výkonu a finálnímu výsledku. Je mi jasné, že velká spousta hodnocení bude ve znamení „to už tu bylo tolikrát, nebaví", ale kdo má pro AMORPHIS slabost a bere je i se všemi těmi mírně negativními aspekty, které jsem v recenzi uvedl, tak ten zklamaný nebude a určitě v podobě alba „Halo" najde zajímavou náplň pro svůj drahocenný posluchačský čas.