Hudební  tělesa jako BARREN EARTH to mají velmi snadné a těžké zároveň. Snadné v tom smyslu, že už jen jména tvořící jeho sestavu přilákají náležitou pozornost, která se ještě znásobí v momentě, kdy světlo světa spatří precizně provedený hudební materiál vzývající staré „metalové pořádky“ a přesto zároveň jednou nohou pevně stojící v horké současnosti. Ten těžší aspekt existence podobných uskupení spočívá v tom, že s debutní nahrávkou nehodlají zároveň říct i pápá, ale naopak hodlají rozvíjet úspěšně aplikované schéma, jehož expirace však může přijít mnohem rychleji, než by si jeden původně myslel.

Ani tito sympatičtí Finové nehodlají zbrkle vyklízet pozice. Vynikající „Curse Of The Red River“ z roku 2010 si žádá další přídavek, avšak laťka jím postavená se nyní tyčí v úctyhodné výšce a překonat ji rozhodně nevypadá na úkol z kategorie snadných. Snad nebude netaktické prozradit hned zkraje, že se ji přeskočit nepodařilo, ba co víc, tento skok se jí ani nedokázal přibližit natolik, aby o ní alespoň lehce štrejchnul.

Otázka zní, jestli to představuje nějaký zásadní problém. V podstatě ani ne, neboť „The Devil‘s Resolve“ lze brát jako příjemnou variaci na 2 roky staré téma, které zatím jeví pozoruhodnou trvanlivost. Sázka na doomem načichlé kovotepectví vycházející z hodnot, jež mají svůj původ v devadesátých letech je díky zkušenosti zůčastněných stále funkčním schématem, generujícím vkusné a přitažlivé songy. Ovlivnění rockovým megalomanstvím (pro změnu) z let sedmdesátých dostává ještě větší prostor, ze kterého lze lehce vypozorovat i směr, kterým by se BARREN EARTH měli v budoucnu ubrat, aby se vyhnuli cestě do slepé uličky.

Velkorysý přístup ke stopáži a aranžmá více než sedm minut trvající ódy na radost „As It Is Written“ jsou jasně slyšitelnými symptomy tohoto přístupu, který tyto finské harcovníky stále spolehlivě povznáší vysoko nad průměr běžného retrometalového standardu. Nesmírně poutavá melodická linka v refrénu stojí v minulosti již nezčetněkrát aplikovaném protikladu k drsnému growlingu, který však i navzdory bezchybnému provedení jakoby začínal v hudbě BARREN EARTH tak trochu rušit.

Jsou zde samozřejmě i písně, kde jeho užití naopak přesně odpovídá očekávání v dobrém slova smyslu té správné metalové veselice („Vintage Warlods“), nelze se však zbavit pocitu, že ambice této skupiny začínají sahat podstatně dále, než dokáží nabídnout klasické metalové prostředky. To koneckonců už jasně naznačil i 2 roky starý debut a letošní novinka jakoby se v tomto směru tak trochu neuměla rozhodnout. Jakoby se nadechovala k mohutnému náporu směrem vpřed („As It Is Written“, „Oriental Pyre“ jejíž klenuté sólo nás opět přivede do společnosti vlasatých intelektuálů ve zvonových kalhotách), ale přitom jako by jí v rozhodujících chvílích došla odvaha a rozhodla se raději držet pěkně při zemi a vsadit na jistotu („The Rains Begin“).

Ani ve druhém případě to však neznamená nudu s přívlastkem sterilní. Na to mají ještě Finové hodně co říct a taktéž hlavně neustále po ruce prostředky, jakými to říct. Neustálé žonglování s keltskými a středověkými motivy se sice časem může oposlouchat, ale zde je s těmi průhlednými fintami nakládáno natolik obratným způsobem, že vás něco podobného prostě nenapadne. Již zmiňovaná infiltrace artrockových prvků není ani letos něčím, na čem by se daly vystavět pevné základy, ale i tak by se bez onoho sedmdesátkového cementu tato stavba zřítila rychleji, než starověké chrámy během zemětřesení.

Mikko Kotamäki a jeho hrdlo zůstávají jistotou neměnnou. Spolehlivost sama, která by se však časem přeci jen měla více soustředit na čistší vokální linky a hrdelní growling nechat historii anebo jej používat už čistě jen jako nezbytnou přísadu, jež dává jasně na srozuměnou, že tato kapela vychází z metalových kořenů, které hodlá i nadále ctít.

Pravdou však zůstává, že veškerá současná existence BARREN EARTH v podstatě stojí a padá na střídání drsných a jemných hlasových partů a že jednotlivé skladby byly zkomponovány právě pro toto pojetí. V některých výše zmiňovaných případech se tak stalo za cenu trošku nuceného důrazu právě na growling, který sice ještě ani zdaleka nenarušuje celkovou (stále zdařilou) koncepci hudby této finské kapely, ale může se lehce stát, že v blízké budoucnosti bude onou pomyslnou koulí na noze. Rok 2012 však zastihnul skupinu stále ve velmi dobré pohodě a chuti tvořit, což osmička písní „The Devil’s Resolve“ dokazuje, i navzdory výhradam, měrou vrchovatou.