Na finské doommetalové scéně je nejlepší kontrast její „moci“ se skutečností, že ji de facto tvoří několik v tom nejlepším slova smyslu provařených person. Její čerstvá kometa pojmenovaná HALLATAR není v tomto směru žádnou výjimkou. Juha Raivio si coby kytarista zavedených SWALLOW THE SUN již stihnul vytvořit dostatečný respekt, a tak málokoho asi překvapí, že jeho další hudební choutky se od epicentra „domovské“ kapely až tolik nevzdalují.

Auru výjimečnosti tomuto projektu dodává především pozadí jeho vzniku. Raiviho osobní tragédie v podobě ztráty blízké osoby tak dala vzniknout posmutnělé kolekci stylových doomových písní. Jihoafrická zpěvačka Aleah Starbridge nebyla jen Raiviho blízkou spolupracovnicí na několika hudebních projektech, ale i, jak se sám vyjádřil, jeho životní láskou. Když před necelými dvěma lety podlehla zákeřné nemoci, zůstalo v šuplíku několik rozpracovaných textů a hudebních motivů pro nové skladby.

Výslednou podobu alba, které vzniklo v průběhu jednoho týdne a pochopitelně s jistým časovým odstupem od oné tragické události asi nejvíce charakterizuje výrok „tradiční“. „No Stars Upon The Bridge“ je takřka ve všech formálních ohledech skutečně deskou typickou pro svůj žánr a pro zemi svého vzniku. Tím pádem jí nechybí ono jen těžce definovatelné fluidum, charakteristické pro kapely ze Země tisíců jezer. Upřímná a podmaňující melancholie je v tomto případě ještě podškrtnuta osobním prožitkem duchovního otce tohoto projektu.

Dvojice přizvaných muzikantů opatřila nahrávku potřebnou dávkou umu a citu, což v praxi znamená, že z útrob pomalých a posmutnělých písní zaznívá patřičně posazená hrdelní tortura, kterou má na svědomí Tomi Joutsen, „v civilu“ pochopitelně vokalista slovutných AMORPHIS. Poměrně překvapivým je ale angažmá Gase Lipsticka, který si odbubnoval nejslavnější období sladkých miláčků HIM. Otázkou zůstává, nakolik si užil pomalé rytmy jednotlivých skladeb, ale soudě dle jeho přesné a s citem předvedené hry, nemám příliš pochyb o tom, že tuto nabídku přijal s radostí.

Příliš radostné ovšem není vyznění díla, vzešlého ze spolupráce výše zmíněných muzikantů. Nakažlivou melancholií dýchající kolekce skladeb se úzkostlivě drží stylových mantinelů a nepřipouští jakékoliv narušení doommetalové struktury svojí DNA. To však není překážka pro mnohé úspěšné pokusy o pestrost v rámci předem daných a neměnných hranic. Joutsenův hrubozrnný projev tak častokrát osvěží ženský vokál a ačkoliv zrovna tato souhra je snad už minimálně 20 let jedno z otřepaných metalových klišé, její provedení a důkladné dávkování přidává místy hnilobné nahrávce na napětí a dynamice.

Samotné vyvrcholení na žánrové poměry relativně krátkého alba obstará právě v předchozích řádcích zmiňovaný kontrast. Když se po odeznění velmi zatěžkané tryzny „The Maze“ ozve přednes Aleah Starbridge a kostelní zvony, ohlašující nádhernou „Dreams Burn Down“, opět vyšperkovanou jejím sametovým hlasem ze zachráněné nahrávky, o upřímnosti této s velikým vkusem provedené piety nemůže být pochyb. Když se navíc přistihnete, že skladbu už posloucháte minimálně popáté v řadě, nemá cenu řešit už nic dalšího. V masivní záplavě velmi dobrých desek z poslední doby je tato jednou z těch, ke kterým se i za několik let budu rád vracet. Nemám nejmenších pochyb!