Druhdy death-doomoví válečníci již před dávnými lety zapěli šokovanému světu svou libou Elegii a dali sbohem všemu, co by jen vzdáleně smrdělo ortodoxností. Odklon od syrovosti k melodickým rock/metalovým polohám vzbudil, jak už to tak bývá, na jedné straně uznalý potlesk, na druhé mnoho povyku (samozřejmě pro nic). Z neúprosného depresivně mytologického komba se stali poslové rozmarné, přesto však vždy hluboce expresivní hudby, kterou stojí za to pozorně vnímat. Bylo by asi velmi naivní domnívat se, že se právě teď AMORPHIS začnou vracet ke kořenům, když předchozími alby rozehráli velký gambit více než nadějně…

A co bylo nadějně rozehráno, pokračuje ještě nadějněji. Bez ohledu na španung deklaruji okamžitě, že po pozorném a dlouhém zápolení v končinách daleko od slunečního svitu, mi svitlo album Far From The Sun jako jednoznačně nejzralejší a nejpovedenější řadovka od přelomové Elegy a jako nejchytlavější album AMORPHIS v jejich dlouhé kariéře.

Finové předstupují před své fanoušky jako sebevědomí písničkáři, kteří umí zkrotit líbivou melodickou linku, roztančit ji zvukem melodické kytary, vyztužit ji hutně znějící rytmikou a dozdobit tradičním rejstříkem efektů a samplů, které se rozbíhají od finských folkových instrumentů až po indické rauše. Nejsem sice znalcem lidové hudby země tisíce jezer, ale skoro bych přísahal, že v mnoha skladbách jsou chytře zakomponované tradicionály, či aspoň jejich velmi umné napodobeniny. Mrazivé záblesky pohanského severu se prolínají s peprnými orientálními chutěmi a jako tmel vůkol pulzuje nespoutaná metalová energie kytar. Materiál si navíc i po mnoha posleších dokáže chytře ukrývat místa, která objevíte… až jindy. Oproti minulé řadovce „Am Universum“ bych vyzdvihl zejména větší přímočarost, která však kupodivu hudbě neubírá hloubku… Dominuje gothic rockový nádech, ale nádech kořeněný nezaměnitelným melodickým pižmem, které si AMORPHIS už velmi dlouho pečlivě udržují...Neskutečný kytarový drive skladeb kráčí ruku v ruce s přehlednou, a přesto strhující výstavbou, sólové pasáže jsou hravé a neotřelé, všechny doprovodné složky hudby dokonale fungují a Pasi Koskinena vokál vyzrál do náladotvorného nástroje mnoha podob.  Skupina sehraná do stavu absolutního souznění. Dušinka blahem zatetelí, ledva se do téhle osvěžující lázně ponoří...

Nejenže jsou škatulky v případě AMORPHIS škodlivé, ale dokonce jsou naprosto zbytečné. Far From The Sun je dědicem dlouhé rockové tradice, jsou v něm slyšet letmé ozvy let sedmdesátých, ale i vlivy gothic metalového boomu let devadesátých... Přes všechny imprese z minula nepůsobí tohle album nostalgicky a ošoupaně, zní velmi moderně – tvrdě, přece však zpěvně. Tu posmutněle, tu zase velmi bujaře. A tak tradice Elegy pokračuje dále. Jen AMORPHIS od té doby v mnohém vyzráli, jemně levitují nad mnoha styly a vlivy a jsou sví, tak krásně sví… až je radost levitovat s nimi. Takže místo závěru jedno doporučení: uchylte se daleko od Slunce a… please your senses…