Píle, oddanost, vytrvalost. To jsou slova, která ve stručnosti vystihují působení finských melodiků AMORPHIS. Již dávno se stalo železnou pravidelností, že nás ob rok obdařují novou sbírkou skladeb. To je nepochybně ukazuje ve světle poctivé, makající kapely hodné obdivu, na druhou stranu invenčně pomalu skomírající, neb když jakoukoliv činnost opakujete příliš často s nepříliš měnícím se výsledkem, hrozí v kruzích konzumentů pocit přesycení. Je pak už jen na trpělivosti a tzv. fanouškovství, kolik stále podobných melodických motivů ještě snesete. A právě při minulé „The Beginning Of Times“ jakoby to tam poprvé nebylo. Nebo spíše bylo až moc.

Právě ono zaznamenání tvůrčího přetlaku, či chcete-li loajalita vůči velkému vydavatelství, skýtá úskalí v podobě stále obtížnější rozlišitelnosti desek od sebe. AMORPHIS, ta kapela, která kdysi ohromovala evolučním zráním se totiž nejpozději od „Eclipse“ točí v kruhu a pokud nejste fanatikem s encyklopedickou znalostí, snadno nabudete pocitu, že posloucháte stále tu jednu variaci na dané téma, kdy sice počáteční snadno zapamatovatelný motiv považujete za velmi příjemný, nýbrž po hodině poslechu jej takříkajíc máte plné zuby. Když se tento postup každé 2 roky opakuje, není potom divu, že i nejeden skalní po tom všem již nemá dostatečnou motivaci podstupovat další a další poslechové seance. A do skupiny investovat, jak by pravil klasik.

Snad si tento fakt uvědomili samotní AMORPHIS. Při vydání jedenáctého řadového alba se totiž v jejich kruzích začalo špitat o odlišném pojetí, které mělo symbolizovat nezvyklý obal, mírně pozměněná textová tématika (která se tak či tak zabývá finským eposem Kalevala) a také o změněném producentském křesle, na které měl zasednout zkušený harcovník, jeho výsost Peter Tägtgren. A ten si dal vskutku záležet. Jeho produkce je přece jenom živější, méně nablýskaná, rozhodně odlišná, a když už nic jiného, tak alespoň zaujme. S hudební stránkou, tedy tím nejpodstatnějším, se však hnulo pramálo.

Stále se totiž pohybujeme na typickém „amorphisáckém“ hřišti, na němž zkušené mužstvo zná každý hrbolek, každičký drn a proto s přehledem kombinuje bohaté folkové finesy s říznými heavymetalovými kytarami, plnost zvuku podporujícím popraškem nasládlých kláves, zpěvnými refrény, zasněnými náladami, systematicky se prolínajícími tvrdšími pasážemi, nad nimiž vládne growling odredovaného vůdce týmu Tomi Joutsena. Ten své hlasové dispozice naplno vypiloval na „Skyforger“, zřejmě nejoblíbenější fošně novodobých AMORPHIS, takže i v této oblasti již nelze překvapit. A to se dá aplikovat na celou nahrávku. Plyne totiž ledabyle bez překvapení.

Světlou výjimkou (zdráhám ji nazvat jako svěží) s potencionálem vzbudit posluchače z letargie skýtá položka s číslem šest „Nightbird´s Song“, v níž jakoby ožil prastarý duch bájné a nepřekonané „Elegy“. Nelze jí upřít tah, obsahuje i vydařenou středovou změnu, v níž dominuje zvuk flétny Sakari Kukka (pamětníci vzpomenou na jeho spolupráci v dobách „Tuonela“ či „Am Universum“), a byť skladba cirkuluje až někam do poloviny devadesátých let, představuje určité oživení v této kompoziční pustině.

Je neotřesitelným faktem, že kapela, která si svou slávu poctivě vybudovala v minulosti a má takříkajíc splněno, má svaté právo na slabší chvilku. Je však čím dál těžší tolerovat dlouhodobé zamrznutí na jednom bodě, když již vše bylo slyšeno v mnohem záživnějších variacích. Opět to tedy odnesou především ti, kteří mají tvorbu AMORPHIS důkladně zmapovanou.