Jóóóó pivo, to se taky v poslední době stalo jedním z poznávacích znaků příslušníka lepší společnosti. Stačí k tomu málo – okázale vychutnávat produkty malých pivovarů a hlavně se přitom „neušpinit“ od laciného ležáku ze supermarketu. Já však chci být ten poslední, kdo by se měl strefovat do dle mého názoru jinak skvělé pivní renesance, která (nejen) českým pivním trhem slušně otřásla, otevřela nám oči (či spíše chuťové buňky) a jak říká klasik, nastavila sebestřednému českému pivaři nemilosrdné zrcadlo.

Kdo jiný o tom ale musí vědět své, než chasníci pocházející ze Spojených států – jednoho z hlavních hybatelů současné pivní scény. Ačkoliv jméno, které si zvolili – TRAPPIST, odkazuje spíše do belgických a francouzských klášterů, než do hipsterských pivovarských barů, provozovaných potetovanými fousatými chlápky.

„If you really want to fight The Man
NO CORPORATE BEER
Destroy every bottle, keg and can
NO CORPORATE BEER”

Soudě dle citovaného refrénu to s postojem k mamutím pivovarům ze strany TRAPPIST nebude o moc smířlivější, než jsem naznačil v lehce jízlivém úvodu této recenze. Na druhou stranu, v bohaté kolekci čítající 21 skladeb se najde prostor i pro kritiku pivního snobismu anebo velebení malých lokálních pivovarů.

V tomto směru si, troufám tvrdit, jde o originální záležitost. Veškeré předchozí hudební počiny související s pěnivým mokem se víceméně soustředily hlavně na kvantitu a následné dění po masivním požití. Toto trio jde naopak proti proudu a rovnou ke kořenům. Není pochyb o tom, že pifko si takovouto péči a citlivý přístup zaslouží.

A co nám tedy tento výčep dnes nabízí? 21 položek se zdá být hodně i pro zkušeného degustátora, ale ve výsledku to stejně dopadne tak, že je všechny hezky protočíte. Co se však může zdát trochu zrádné, je fakt, že tato hospoda / bar (dosaďte dle osobních preferencí) vás od začátku ani trochu nešetří. Něco slabšího na rozjezd? Ani nápad! Než ochutnáte prvních pár ostrých kousků s patřičnou stupňovitostí, už se pěkně motáte.

V jejich nahořklé chuti se umně mísí punkové kvasnice, s pěkně uleželým na-crust-lým sladem a bohatou kytarovou pěnou. V chuti jsou cítit jemné sludgemetalové dozvuky, které ovšem v některých dalších vzorcích prostupují do popředí. Milovníkům těžších metalových dunkelů lze doporučit právě tyto hustější kousky. Vyšší stupňovitost v kombinaci s ďábelskou pitelností zároveň svádějí k podcenění množství ze strany konzumenta, ale od toho tady máme zkušenou „svatou“ trojici těchto pivovarníků, aby nám na stůl posílala vyváženou kombinaci lehčích piv s těmi hustějšími.

Na oněch punkových kvasnicích stojí většina jejich nabídky, přičemž v závislosti na požadované stupňovitosti a typu kvašení pak dávkují jejich množství. Když je potřeba připravit patřičně nahořklý ejl amerického typu, přidají odpovídající množství metalového chmele. Když zase naproti tomu má být výsledkem ležák plzeňského typu, spíše desítka než cokoliv silnějšího, velmi jemně se do varny dosypou rock’n‘rollové příchutě. Pro otrlé a vytrvalce se pak na lístku najde i pár vskutku hutných sludgemetalových stoutů. Způsob jejich přípravy si už ale bohužel nepamatuji, neb mi byl odvyprávěn právě během jejich ochutnávání.

Když to v mém věku přeženu s pivem, často se mi stává, že jsem na druhý den k nepoužití. Poslech této desky může asi mnoha lidem způsobit neméně intenzivní bolehlav, ale máte-li v tvrdé muzice rádi výše zmíněné (sub)žánry a máte-li navíc ještě rádi ten nádherný mok, o kterém to celé tady je, zkuste i tento podnik. Přinejmenším vám tam nezpůsobí žádnou kocovinu. No ale beztak, K…A DAL BYCH SI PIFKO!