OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Předchozí album newyorských nezmarů („Ironbound“) znamenalo sebejistý návrat k formě zpřed dvaceti let a sklidilo jen a pouze kladné ohlasy. O to více jsem byl zvědav na jejich zbrusu nový materiál. Ten opět dopadl velmi dobře a je ukázkou prvotřídní thrashmetalové hudby.
Novinka „The Electric Age“ potvrzuje fakt, že OVERKILL prožívají idylické časy. Je totiž znát, že kapela v současné době stoprocentně funguje a to jak po stránce muzikantské, tak i co se týče mezilidských vztahů. Je jasné, že se zde zformovala sestava, která si po všech stránkách naprosto sedne a která nemá v dlouhé historii kapely konkurenci. Patrné je to zejména ve spolupráci kytarového tandemu Dave Linsk/Derek Tailer, ten totiž dvojici původních členů Bobby „Blitz“ Ellsworth/D.D.Verni již nějaký ten rok výtečně doplňuje, což se samozřejmě odrazilo kromě studiové práce i na kvalitě koncertů. Angažování robustní ultrarychlé mlátičky Rona Lipického za bicí soupravu bylo před pěti lety vynikajícím tahem, který celkové vybudování nejsilnější sestavy v historii OVERKILL už jen dotáhl do zdárného konce.
Album „The Electric Age“ útočí v plné rychlosti se vším co OVERKILL vyneslo v dávných dobách největší ohlas. A sice nabušený power/thrashový mustr postavený na souhře obou kytaristů, střídajících se jak o razantní riffy, tak vyhrávky a kytarová sóla. Zvonivá a tak trochu vytažená ( i když ne až tolik jako kdysi) Verniho baskytara už je tradicí a drží nerozbitnou kostru skladeb. Vypjatý pěvecký projev charismatického Blitze nedoznal žádných vážnějších změn, natož pak nedostatků. Bobby je úžasný a zpívá opět ve skvělé pohodě, jakoby mu vlastně ani nebylo přes padesát.
Celé album vykazuje typickou melodiku OVERKILL, příznačnou zejména pro jeden z jejich dávných milníků – oblíbené album „Horrorscope“. Stejně jako předchozí zářez má i tahle razantní nálož nejblíže právě k tomuto materiálu. Letošním skladbám nechybí tah na branku, hromada energie, nápady, ani melodičtější, punkem řízlé hitovky, příznačné právě a jen pro OVERKILL. Příznivci této kapely si tak přijdou na vyrovnaný a semknutý materiál, kde je opravdu z čeho vybírat a který se v dlouhé diskografii newyorských rozhodně neztratí. Naopak mám pocit, že novinka pouze stvrzuje silné pozice vydobyté předchozím zásekem „Ironbound“.
Nechybí jejich typicky rychlé hitovky, lehce šmrnclé punkovým nábojem – „Save Yourself“ a „All Over But The Shouting“, powermetalové dusárny ve středních tempech - „Black Daze“ (má velmi oblíbená), ani tradičně velmi silový úvod alba, který zde stanovuje normu kvality pro celý komplet - nabušená trojice skladeb „Come And Get It“, „Electric Rattlesnake“ a „Wish You Were Dead“, zhotovená v nejlepší tradici zeleno-černého kvintetu, tedy s mnoha skvělými riffy i nějakou tou změnou tempa ve střední části - ta u „Electric Rattlesnake“ je doslova dechberoucí.
„The Electric Age“ je prvotřídní, moderně znějící klasické thrashmetalové album od kapely, která už je sama o sobě dávno považována za klasiku.
Další velmi silné album od nezdolných klasiků žánru.
8,5 / 10
Bobby "Blitz" Ellsworth
- zpěv
Dave Linsk
- kytara
Derek "The Skull" Tailer
- kytara
D.D.Verni
- baskytara
Ron Lipnicki
- bicí
1. Come And Get It
2. Electric Rattlesnake
3. Wish You Were Dead
4. Black Daze
5. Save Yourself
6. Drop The Hammer Down
7. 21st Century Man
8. Old Wounds, New Scars
9. All Over But The Shouting
10. Good Night
Scorched (2023)
The Grinding Wheel (2017)
White Devil Armory (2014)
The Electric Age (2012)
Ironbound (2010)
Immortalis (2007)
ReliXIV (2005)
Killbox 13 (2003)
Wrecking Everything (live) (2002)
Bloodletting (2000)
Coverkill (1999)
Necroshine (1999)
From The Underground And Below (1997)
Fuck You And Them Some (1997)
The Killing Kind (1995)
Wrecking Your Neck - Live (1995)
W.F.O. (1994)
I Hear Black (1993)
Horrorscope (1991)
The Years Of Decay (1989)
Under The Influence (1988)
Taking Over (1987)
Fuck You (EP) (1987)
Feel The Fire (1985)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 50:27
Produkce: Bobby Ellsworth, D.D.Verni
Ke Strayové chirurgicky přesné recenzi s radostí připojím svůj souhlas.
ANO, velká to tvůrčí pohoda zavládla v táboře černo-zelených a už podruhé znamená obrovskou semknutost a vyrovnanost materiálu na tradičních základech kapely, nabízející skladby, jež čítají kurevský hitový potenciál. Uvolněnost, radost, poctivost, upřímnost potom ženou tohle thrashové monstr představení do skutečně strhujícícíh poloh.
„The Electric Age” je starý nasraný thrashový transformátor, jehož hukot budí respekt, navíc, a nebojím se to říci, svým způsobem hřeje u staromilského srdce. Zkrátka tohle album je pro mě dalším dobrým příkladem toho, že pokud se hudba dělá s láskou a nadšením tak věskeré kritické argumenty jsou na draka a proto mě třeba vůbec nevadí, že v petardě „Save Yourself“ slyším motiv z „Chokehold (Cocked'n'Loaded)” Finských dětiček.
Pokračování předchozí bombastické jízdy. Overkill potvrzují, že čím jsou starší, tím hrají lépe. Klipovka Electric Rattlesnake je skvělá, stejně jako celé album.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.