Bobby Ellsworth řečený „Blitz“ má pořádně tuhý kořínek. Nejenže (snad definitně zdárně) překonal strašáka rakovinového nádoru, ale zocelen prošlými útrapami navíc opětovně míří do zorného pole všech fanoušků i kritiků s třináctým (s)killem svých OVERKILL. Nechybí samozřejmě tradiční jištění, stálý kumpán DD Verni kryje hutnou baskytarou bok a nám tedy nezbývá než odkrýt tajenku, jakým směrem se legendární newyorští thrasheři vydali tentokrát.

Od úvodního hrábnutí do strun je jasné, že tradiční zbraně zůstaly zachovány a plně v pohotovosti. Tedy nabroušený kytarový riff, pořádně vytažená baskytara s ocelovým stiskem a Ellsworthům nezaměnitelně skřehotavý ječák. Od prvního výkřiku v "Devil By The Tail" se zakousne do uší a nepustí je z mučivé vibrační agónie až do poslední sekundy závěrečné "I Rise". S touhle sirénou skladby stojí a leží, konečně jako vždycky. Materiál má tentokráte asi nejblíže ke klasickým albům typu "The Years Of Decay" nebo "Horrorscope". Možná to bylo záměrem, možná ne, každopádně nazvučení kytar je hodně tradiční a byť se pochopitelně jedná o pěkně „žhavý“ zvuk, naprosto zmizelo koketování s módní rozplizlostí, v minulosti docela často využívané. Ku prospěchu věci, podotýkám. Společně s mlaskavými šlapáky slušné maso! Jak známo, OVERKILL se vůbec neštítí dravého modelu punku a ani novinka „umta-umta“ pasáže nepostrádá. To vše v rozumné míře. Prostě takový malý průřez kariérou, od rychlonohých kvapíků s nezvratnými důkazy Blitzovi extra kadence v chrlení slov, přes beglajtové hody pravaček obou kytaristů až po mučivě pomalé kousky, kdy se riff jen tak pomaloučku plazí a kudrnatý umrlec s tvářičkou věčného mladíčka chraptivě sípá mrazivá poselství. Časté sborové halekačky do refrénů jsou stálou obchodní značkou.

Tak jak? Můžeme v souvislosti se „zabijáckým boxem s pořadovým číslem třináct“ hovořit o návratu ke kořenům nebo ne? Osobně se přikláním spíše k názoru, že ano, i když ty kořeny samozřejmě prorůstají pouze do určité hloubky. Takhle zkušená partička by těžko kdy vypustila nějaký archaický zmetek, takže ten pocit drobného ohlížení se zpět vyvěrá spíše s celkové nálady kompletu, popřípadě z poslechu. Dejte si sami tu práci s vlastním rozhřešením. Stále totiž hovoříme o vysoce kvalitní visačce, OVERKILL lze hravě rozeznat mezi tisíci podobných a to je deviza k nezaplacení. Jestliže prvotřídního thrashe celosvětově ubývá, pak tahle deska vám dá otevřeně pocítit jeho intenzitu!