OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z dnešního pohledu je právě „Horrorscope“ tím albem, díky kterému se OVERKILL podařilo rozšířit řady svých fanoušků a zachovat si dlouhodobě budovanou kvalitativní úroveň vlastní tvorby. Mohlo za to zřejmé zjednodušení struktury skladeb a s tím ruku v ruce jdoucí navýšení jejich melodiky, což v podstatě znamenalo logické otevření se větší posluchačské obci, než výhradně té thrash metalové. Už tedy nešlo tolik o sevřeně až klaustrofobicky působící thrash, stojící na desítkách kytarových riffů, jako spíš o odlehčený, byť stále agresivní power metal, s jasnější a na první poslech přístupnější strukturou všech zde umístěných skladeb. Celkový (tj. více „heavy“) výraz alba také jednoznačně ovlivnil odchod dlouholetého kytaristy Bobbyho Gustafsona, který byl již v roce 1990 nahrazen hned dvěma mladšími strunotepci Robem Cannavinem a Merritem Gantem. Vlastně lze s trochou nadsázky tvrdit, že tohle dílko znamená pro OVERKILL téměř to samé, co pro METALLICU černé album.
Začne se pěkně zostra, protože hned úvodní „Coma“ je vysokorychlostní metalová šleha, opatřená skvělými kytarovými party, neskutečným tahem na branku a krátkým, o to však výraznějším refrénem. Skladba stojí na spolupráci Blitze s ostatními spoluhráči, kteří jej zde vytrvale podporují prostřednictvím vokálů. Právě tohle byl vždy u OVERKILL častý prvek jejich prezentace. Další dvě položky, a sice „Infectious“ a „Blood Money“, jsou rovněž velmi povedené. Jde totiž o typickou ukázku stavu věcí té doby – oba songy stojí na výrazných kytarových riffech, jejichž počet na skladbu byl oproti nedaleké minulosti této kapely (a nebyl to jen případ OVERKILL, zjednodušovali i METALLICA, TESTAMENT, MEGADETH a EXODUS) nápadně omezen. Obě položky oplývají jak potřebným nápadem, tak skvělými instrumentálními výkony všech zúčastněných, ale i osobitou power metalovou melodikou. Naopak následující „Thanx For Nothin´“ nezapře, že si newyorský kvintet občas rád obohatí tvorbu nějakým tím punkovým úletem. Song, podle kterého se původně mělo jmenovat celé album, tedy „Bare Bones“, zaujme klavírním úvodem, jinak se však vrací k zažitému modelu druhé a třetí skladby. Za to skutečná titulní skladba „Horrorscope“ je ponuré inferno stojící na pomalejších tempech a záhrobní atmosféře, ze které až mrazí. Zvláště když Bobby „Blitz“ Ellsworth frázuje nebo svým svojským způsobem pěje v refrénu o zvěrokruhu zla. Jak „New Machine“, tak „Live Young, Die Free“ představují poctivý power metal té doby v zelenočerném balení. Naproti tomu lehce najazzlá kytarová instrumentálka „Frankenstein“ se z celku trochu vymaňuje a plní zde spíš funkci představení nového kytarového dvojzápřahu Cannavino/Gant. Vrchol alba však spatřuji ve dvou posledních písních. Ať už mám na mysli skvělou „Nice Day … For A Funeral“, stojící hlavně na opravdu výrazném strojovém riffu a refrénu, který má schopnost uhranout, nebo naopak tesknou „Soulitude“, připomínající svojí strukturou (kdy se v druhé polovině jinak baladický song zlomí v rychlý úprk) staré BLACK SABBATH, vždy jde o skladby, díky kterým si OVERKILL zaslouženě vydobyli status metalové stálice překonávající bez větších problémů hned několik desetiletí.
Album „Horrorscope“ slavilo ve své době velký úspěch a otevřelo tak tvorbu OVERKILL širší posluchačské obci. Ostatně, stejně jako se to povedlo METALLICE se zmiňovaným černým albem, MEGADETH s „Countdown To Extinction“ nebo TESTAMENT s „The Ritual“. Dodnes platí za jeden z vrcholů téměř třicetileté kariéry těchto metalových stálic z New Yorku, na který měl (kromě kapely) nemalý vliv také producent, jenž se v té době stal synonymem pro ostrý „power“ kytarový riff – Terry Date. Vždyť si vzpomeňte, co v té době dokázal s PANTEROU.
Album, které dostalo hudbu OVERKILL blíže k širší posluchačské obci. Už ne tolik sevřený a na desítkách tvrdých riffů stojící thrash metal, ale odlehčenější, více přehledný power metal s melodičtějšími songy. Jeden z vrcholů kariéry skupiny.
Bobby "Blitz" Ellsworth
- zpěv
Rob Cannavino
- kytara
Merrit Gant
- kytara
D.D.Verni
- baskytara
Sid Falck
- bicí
1. Coma
2. Infectious
3. Blood Money
4. Thanx For Nothin´
5. Bare Bones
6. Horrorscope
7. New Machine
8. Frankenstein
9. Live Young, Die Free
10. Nice Day...For A Funeral
11. Soulitude
Scorched (2023)
The Grinding Wheel (2017)
White Devil Armory (2014)
The Electric Age (2012)
Ironbound (2010)
Immortalis (2007)
ReliXIV (2005)
Killbox 13 (2003)
Wrecking Everything (live) (2002)
Bloodletting (2000)
Coverkill (1999)
Necroshine (1999)
From The Underground And Below (1997)
Fuck You And Them Some (1997)
The Killing Kind (1995)
Wrecking Your Neck - Live (1995)
W.F.O. (1994)
I Hear Black (1993)
Horrorscope (1991)
The Years Of Decay (1989)
Under The Influence (1988)
Taking Over (1987)
Fuck You (EP) (1987)
Feel The Fire (1985)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Atlantic Records / Megaforce
Stopáž: 53:20
Produkce: Terry Date a OVERKILL
Klasika, to bez debaty, ale k vrcholným dielam Metallicy alebo Megadeth by som to moc neprirovnával, lebo potom by hodnotenie išlo smerom dole...
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.