Tato thrash metalová legenda, která spolu s ANTHRAX reprezentuje východní pobřeží Spojených států to vytrvale táhne již přes 20 let. Už v průběhu 80-tých let se OVERKILL vypracovali mezi čelní představitele žánru. Zatímco první dvě alba „Feel The Fire“ a „Taking Over“ obsahovala klasický vysokorychlostní nátěr se všemi atributy odpovídajícími tehdejším speed/thrash standardům, včetně klasických metalových textů plných klišé. Na trojce „Under The Influence“ se OVERKILL vydali o něco techničtějším směrem. Co však získávali na propracovanější struktuře skladeb, to ztráceli na naprosto zhnojeném zvuku. Toto album tak vnímám spíše jako zaváhání či úkrok stranou. Svou pozici posléze stvrdili dalšími, dle mého názoru dvěma nejsilnějšími alby za celou svou existenci a sice „The Years Of Decay“ a „Horrorscope“, která byla plná výtečných  thrash metalových skladeb, ucelená, technicky i zvukově dokonalá a navíc sem tam skladba hitovějšího charakteru, samozřejmě v intencích žánru. Další změna přišla v podobě „sabbatovsky“ znějící desky „I Hear Black“ z roku 1993, kde kapela tíhla k zatěžkanějšímu soundu a pomalejším tempům inspirovaným zhulenci ranných 70-tých let. Definitivní ustálení na thrash metalové formuli přišlo s deskou „W.F.O.“ o rok později. V průběhu dalších let pak OVERKILL vrhali na trh jedno album za druhým, přičemž čím dál více kladli důraz na moderní zvuk a tvrdost, která třeba na „From The Underground And Below“ dosahuje až zvířeckých rozměrů. Čím dál víc bylo z jejich tvorby cítit vlivy hardcore a naopak melodičtějších nápadů ubylo na minimum. Letos vycházející album „ReliXIV“ není žádným překvapivým tahem a reprezentuje to, s čím kapela přicházela nejčastěji – tedy ryzí thrash metal.

Oproti předcházejícím albům mi novinka přijde o něco méně brutální, což je zejména patrné na Blitzově návratu ke zpěvu z přelomu 80/90-tých let. Naopak o nějakých líbivých melodiích, jaké obsahovaly tehdejší skladby „Elimination“ a „I Hate You“, si můžeme nechat jen zdát. Deska staví na razantních riffech a moderním zvuku, tak jako předchozí alba. Vyhlášená baskytara D.D.Verniho občas znovu zacinká nad kytarovým dvojzápřahem, Blitz bolestně křičí svým typickým kvákavým hlasem – tedy jako Hurvínek prodělávající středověká mučení, kytary orají, soustruží, řežou. Vše je sice tak, jak věrný a dlouholetý fanoušek OVERKILL očekává, avšak originálních a nových nápadů je zde poskromnu. Ono je vlastně nedostatek i skutečně silných motivů, v tom, s čím se OVERKILL dlouhodobě prezentují. A tak si říkám jestli ryzí thrash metal může ještě nabídnout něco čerstvého a dosud neslýchaného? Já osobně jsem přesvědčen, že ano. Cesta však vede jinudy, riskantnějšími a méně předvídatelnými oblastmi. Celé album neuvěřitelně splývá a opravdu zapamatovatelných pasáží či dokonce skladeb je zde jako šafránu. Nejzajímavější tak zůstává druhá skladba „Love“ se skočným riffem a šestka „Keeper“, ve které kytary vřískají, jak ty na památném debutu MACHINE HEAD. Závěr jednolitého thrashového alba ještě obstará jakási punková hymna „Old School“, hodící se do hospod v době největší koncentrace zábavy.

OVERKILL jsou zejména živou kapelou plnou opravdu vynikajících muzikantů, ale zdá se mi jakoby se už před deseti lety uzavřeli v bludném kruhu. Hrají si prostě ten svůj thrash metal, sice precizně technicky i zvukově odvedený, ale jakoby zapomněli že hranice hudby (a tuto tvrdší nevyjímaje) jsou přece jen již dávno posunuty a rozšířeny. Nic proti OVERKILL, ale v jejich případě je to obrovská škoda. Hráčský potenciál mají na mnohem vyšší a překvapivější výkony. Zvolili cestu nezklamání několika věrných, zvolili pomalou smrt.